Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády,

já zde chci mluvit o dvou návrzích, které chceme zařadit na program této mimořádné schůze. Možná bych začal trošku obecně. Jsou taková pravidla, často se tu zabýváme věcmi, o kterých se určitě dá diskutovat, jestli jsou správné, jestli jsou potřebné, jestli jsou nezbytné, zda vůbec máme něco upravovat, a pak jsou taková pravidla, která, řekl bych, jsou vlastně samozřejmá, u kterých bychom měli považovat vlastně za svou povinnost, že odstraňujeme nějakou nespravedlnost, překážku, že třeba odstraňujeme překážky k svobodnému výkonu ekonomické, nebo politické činnosti. To bychom vlastně měli považovat za samozřejmé. Já myslím, že do té druhé kategorie, do těch věcí, které jsou samozřejmé a kterým bychom se prostě měli věnovat a měli bychom je spravit, patří jednak návrh zákona o státní pomoci při mimořádných opatřeních vyhlášených v souvislosti s epidemií koronaviru SARS-CoV-2, tedy odškodňovací zákon, který tady předkládáme ve spolupráci s kolegy z TOP 09, KDU-ČSL a také s poslanci z klubu STAN, a za druhé do této kategorie podle mě patří také návrh umožnit korespondenční volbu hlasování českým občanům v zahraničí, který tady předkládá poměrně široká koalice napříč poslaneckými kluby v této Sněmovně.

Krátce k tomu prvnímu návrhu, tedy odškodňovacímu zákonu. Myslím, že ten bychom skutečně měli považovat za samozřejmost, a to ze dvou důvodů, za prvé pokud státní moc dočasně omezí, nebo zakáže výkon svobodné ekonomické činnosti, tak prostě musí následovat kompenzace, musí následovat odškodnění. To se do jisté míry děje, ale mělo by se to dít podle jednoduchých, jasných a srozumitelných pravidel. A to je myslím něco, ta jednoduchá, jasná a srozumitelná pravidla, to, že musí přijít to odškodnění, že musí přijít pomoc, o čem by neměly existovat žádné pochybnosti. My tady předkládáme velmi jednoduché, jasné a srozumitelné pravidlo, které nahrazuje fixní náklady pro uzavřené, nebo omezené provozy. A všem nám musí být jasné, a já to tady rád zdůrazňuji, že to v praxi přinese spravedlnost především vůči těm nejslabším, nejzranitelnějším skupinám ekonomických aktivit. A o ochranu těch slabších, těch, kteří mají problémy větší, kteří si nedokážou tak dobře poradit jak velcí podnikatelé, o tuto ochranu by nám mělo jít. Jsou to konkrétní lidé a tady mluvím o deseti tisících zaměstnanců, jejich rodinách, kteří si vlastníma rukama vybudovali svoje existence, založili rodinné firmy, svoje podniky, svoje podnikatelské aktivity a teď už těžko dokážou tolik měsíců vzdorovat těm zákazům a omezováním v důsledku pandemie a prostě ty jejich sny jsou vlastně v troskách. A ta pomoc, která přichází, je nedostatečná, je často nedostupná. Ty vládní programy jsou příliš složité. Já jsem zrovna včera mluvil s jednou živnostnicí, která mně vykládala, jak se 78 hodin pokoušela vyplnit všechny ty formuláře na internetu do programu COVID - Nájemné. Sedmdesát osm hodin. Celou noc to dělala, vstávala každou hodinu, aby ji tam ten systém pustil, aby se tam dostala. Nakonec se jí to po sedmdesáti osmi hodinách povedlo.

To jsou příběhy lidí, kteří jsou na to sami, kteří si na to nemohou nikoho najmout, kterým s tím nikdo nepomůže a jejichž podnikání je právě tou složitostí, tím vším, co musí překonat, aby se k nějaké pomoci dostali, ohroženo. Tento odškodňovací zákon všem takovýmto lidem pomáhá. A dámy a pánové, ti lidé nechtějí moc, ti lidé nechtějí ani vůbec nic navíc, ti lidé chtějí jenom spravedlnost. Nahraďte nám to alespoň částečně, co si nemůžeme vydělat vlastní prací, pomozte nám ekonomicky přežít, když nemůžeme podnikat, když nemůžeme nabízet svoji službu. A já jsem přesvědčen, že ti lidé na to mají jednoznačně právo a že vlastně o tom není ani potřeba diskutovat. To byl první důvod, proč přijmout ten odškodňovací zákon.