S malou dávkou nadsázky lze říct, že politici desítek států zarputile přesvědčovali své občany o tom, že všechny jejích problémy plynou z nezávislosti a všechny tedy problémy se rozplynou ihned poté, co se této nezávislosti vzdají ve prospěch většího dobra. V posledních létech se však tato pohádka rozplývá a to, co zbývá, je staré moudro Benjamina Franklina  „Kdo se vzdá svobody, aby získal jistotu, ztratí nakonec obojí!“

Pochopte mě správně, já vůbec netvrdím, že by některé cíle Evropské unie – řekněme volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu – nebyly správné či zůstaly zcela nerealizovány. Já jen podotýkám, že finální produkt pod názvem Evropská unie přestává být pro dosud „nezařazené“ národy atraktivní. Zatímco společné prosazování svobod se v rámci EU poslední dobou poněkud pozastavilo, společná byrokratizace, regulace a centralizace překročila všechny meze. Když jsme v roce 2003 hlasovali o vstupu do EU, jen málo kdo předpokládal, že hlavním motivem „integrace“ se po vypuknutí hospodářské krize stane odčerpávání peněz z kapes „chudých národů“ do kapes předlužených „bohatých národů“, aby ty mohly ve své řadě splatit dluhy vůči nadnárodním bankám, které ve své řadě za celou touto hospodářskou krizi stojí.

Jen málo kdo si v roce 2003 uvědomil, že velká část vysněných evropských dotací se rozkrade a co se nerozkrade, nebudou naší úřednici s politiky schopní vyčerpat. Jen málo kdo věděl, že taková Česká republika ze 795 miliard korun, jež v letech 2007 až 2013 mohla z evropských fondů získat, k letošnímu říjnu dostala jen 290 miliard. Že v této souvislosti můžeme teď až o 250 miliard (čtvrtina našeho ročního rozpočtu!) přijít. Toto si těžko kdo uměl představit předem.