Dvacet osm let je pro někoho zatím nedosažitelná doba jeho věku, pro jiné třeba jen určitý zlomek jejich života – například pro moje vrstevníky polovina - pro 85leté spoluobčany jen třetina, ale každopádně je to velký časový úsek životů nás všech v České republice. Vzpomínám si na všemožné prognózy a vyjádření představitelů politického i společenského života, především po rozdělení Čechů a Slováků na dva samostatné státy, na další možný vývoj, postavení i úlohu v roce 1990 vzniklé KSČM. Od názorů, že pokud se strana nepřejmenuje a nezmění svůj název, ztratí postavení parlamentní politické strany, až po věštění jejího úplného a rychlého odchodu z politické scény v důsledku stárnutí členské základny. K ničemu podobnému nedošlo - ve všech dosavadních volbách do Poslanecké sněmovny se KSČM prosadila k zisku mandátů, i když nám političtí protivníci „nasazovali psí hlavu“ a označovali nás za - v lepším případě - nedemokratickou stranu, s nulovým volebním potenciálem. Téma antikomunismu zesilovaného před jakýmikoliv volbami, se stalo nejobvyklejší volební metodou, a to zejména u těch nejkorupčnějších stran. Letošní špatný volební výsledek s nečekaným propadem preferencí i počtu hlasů v případě naší strany dokumentuje, že na novou generaci voličů tato metoda zatím účinně působí. Mnohdy lživé, jindy až nenávistné osočování 40 let budování lidově demokratické a následně i socialistické společnosti se nepříznivě odráží v ironizování a zesměšňování i zcela prokazatelných úspěchů období, které naši političtí odpůrci zjednodušeně nazývají „komunismem“, který tady nebyl. A i když si to nepřejeme, odrazuje to i voliče, kteří tuto dobu pamatují, ale po téměř třech desetiletích budování nového českého kapitalismu ztrácejí již sílu a vůli čelit naivním a nekonkrétním plošným útokům na jejich vlastní životy podle principu kolektivní viny. Celou dobu od sametové revoluce se KSČM řídila politickou korektností, slušností. Nebyli jsme to my a naši představitelé, kteří by kdykoliv od roku 1989 označovali naše politické protivníky jako spolupracovníky Stb, citovali z archivů tajných služeb anebo neveřejných osobních spisů. Naopak tyto metody a formy tzv. „demokratického“ soupeření používala výhradně „sedmá velmoc“ / část medií/ a pak také představitelé - jak sami sebe důstojně označují – demokratických stran…. Tak vznikaly skandalizace jejich vlastních politiků a je jedno, jestli šlo o poslance  KDU-ČSL Bartončíka či Bartoškovou na začátku devadesátých let, poslanců Snítilého či Ploce z ČSSD nebo tří poslanců ODS: Waltera Bartoše, Tomáše Hasila a Juraje Ranince v polovině první dekády po roce 2000 a bylo by možné končit současnou causou předsedy vítězného hnutí voleb 2017 Andreje Babiše.

/Uvádět příklady podnikatelů, ale i herců, zpěváků či sportovců, na které byly archivními záznamy i s odstupem desítek let používány, by vyžadovalo zvláštní seznam/.

Nikdy tyto záležitosti ale nemedializovala a neotevírala KSČM!

Říkám to z osobní zkušenosti, protože přes oficiální soudní rozhodnutí v můj prospěch již v roce 1991, kdy soud potvrdil, že jsem byl registrován bez svého vědomí jako ideový spolupracovník, je bez ohledu na toto pravomocné rozhodnutí používána uvedená ostrakizace mé osoby účelově dodnes.

Selektivnost promíjení nebo naopak obviňování členství v předlistopadové KSČ se stalo „národním sportem“, to, co je někomu téměř přičítáno k dobru a údajně vypovídá o solidnosti jeho charakteru, je jinému dodnes přičítáno negativně a zcela neodpustitelným způsobem. Snad s ještě větší razancí než kdysi bylo přisuzováno kacířství Janu Husovi… Prostě trapnost nad trapnost.