Pokud si přečteme definici multikulturalismu, dozvíme se, že existuje v zemích, jejichž obyvatelé pocházejí z rozdílného kulturního prostředí a v některých z nich se uplatňuje i jako konkrétní politika státu (Německo, Velká Británie, Švédsko). Cílem je politicky sjednotit všechny občany bez ohledu na jejich původ, etnicitu či přesvědčení, a to tak, že si pokud možno zachovají své kulturní odlišnosti. Což je v praxi logicky naprosto vyloučené.

Tedy na první pohled hluboké protiřečení, kde jedno naprosto vylučuje druhé a to i v dlouhodobém časovém horizontu, o čemž jsme se přesvědčili teroristickými útoky v Stockholmu, Paříži, Londýně, v mnoha zemích probíhají nepokoje novousedlíků, kteří nabyli dojmu, že nový svět a lidé v něm jsou jejich majetkem a podle toho se například chovají k ženám a bohužel i dětem.

V první řadě je třeba říci, že rozšíření tohoto paradigmatu mají na svědomí politici, kteří tak řešili otázku své minulosti a vytvořili z multikulturalismu nový světový řád. Od 70. let 20. století se infiltrace rozmanitých kultur přenesla z USA a Kanady  i do Evropy,  jednak migrací obyvatel bývalých kolonií do „mateřských zemí“ (Anglie, Francie, Nizozemsko), jednak organizovanou migrací dělníků (německy Gastarbeiter) do bohatých evropských zemí.

Tyto země jsou tak přímo odpovědné za postupné přemnožení a převzetí moci a majetku v zemích Evropy, USA a Kanady.

V posledních letech dochází k masovému přisunu uprchlíků, ale nenechme se mýlit pověrami o lodích, které posílají ”darebáci” převaděči. Naopak jde o velmi organizovaný přesun, který se realizuje ze Sýrie a dalších zemí hromadně letecky a místa přistání jsou Itálie a Řecko a Turecko. Odtud pak proudí tzv. uprchlíci do zemí EU, kde žijí z dávek a v bytech, stavěných předem pro ně.