Zatím jen na dny můžeme počítat čas od návratu čtveřice kosmonautů mise Artemis II. Byl to mistrovský kus kosmické navigace, při němž kosmická loď Orion využila gravitace Měsíce, s nímž se úspěšně setkala na jeho pouti kolem Země a po průletu nad jeho odvrácenou stranou zamířila zpět k Zemi. Čtveřice na palubě Orionu dosáhla rekordní vzdálenosti od naší planety, ale zároveň nám fotografiemi Země od oběžné dráhy Měsíce opět připomněla, jak je naše rodná planeta krásná, nepatrná ve vesmírných měřítkách a jak moc je zranitelná. Během jejího geologického vývoje totiž došlo minimálně ke třem obřím katastrofám, které téměř zničily tehdejší život na jejím povrchu.

Zatímco za prvními dvěma stály geologické síly celoplanetárního rozměru, vyhynutí dinosaurů způsobil a počátek éry nadvlády savců a ptáků odstartoval náraz obřího asteroidu. Měli bychom si vážit naší existence a rozmanitosti života na planetě, o níž tvrdíme, že ji vládneme. Nemohu se ale zbavit pocitu, že ve jménu vlastní pýchy, arogance a touze po moci úspěšně směřujeme k apokalypse čtvrté, kterou si ovšem tentokrát připravujeme sami. A ještě její přípravě úspěšně fandíme. Ne všichni, naštěstí. Většinou jen ti méně chápaví.

Na jedné straně rozvíjíme naše schopnosti sledovat asteroidy a komety s cílem odvrátit od naší malé planety kosmické katastrofy, ale zároveň necháváme prakticky bez povšimnutí zanikat osmdesát let trvající svět historicky nevídaného období míru. Svět, v němž vznikly a platily dokumenty jako Charta OSN, smlouvy o nešíření jaderných zbraní, o omezní protiraketové obrany a raket středního doletu, o otevřeném nebi, nebo Vídeňská úmluva o diplomatických stycích.