Nejeden z nás, tedy z obětí světově jedinečného způsobu exekucí, narazil na určitý problém, který všude jinde je vyloučen kvalitním zákonem.

Tato kapitola bude jednat o doručování písemností a komunikaci soudu a oprávněného s povinným ještě před nařízením exekuce.

Nebudu tu vyjmenovávat statě z příslušných zákonů, zejména úpravu doručování soudních písemností.

Chci poukázat na nešvar, nebo spíše nástroj českého exekučního průmyslu, a tím je vyloučení dlužníka z civilního procesu, konkrétně z nalézacího řízení. Proč se tak děje? Aby proběhl soud bez přítomnosti dlužníka a ten nemohl soudu prokázat, že věc se má jinak, nebo naopak, že je tomu tak a opravdu dluží a snažil se, během stání, nebo před ním v mimosoudním jednání, nějak vyřešit problém – tedy jeho dluh. V civilizovaných zemích se na rozdíl od České republiky takto děje. Strany se dohodnou mimosoudně, nebo při soudním procesu, jehož výsledkem je, po vyslechnutí obou stran, rozsudek soudu. Tak je to správně. Avšak to se jedná o právní demokratické státy, ale oč jde v českém exekučním průmyslu?

Soud proběhne bez vědomí dlužníka, který jím ani nemusí být. Tam se v jeho nepřítomnosti ukončí nalézací řízení a následuje řízení vykonávací, kde již není prostoru pro opravné prostředky, tedy pro obranu žalovaného. V této fázi jde již o běžící čas, během něhož dlužník neplatí a tak  může dojít k prosazení povinnosti k plnění pomocí donucujících prostředků státní moci – k nařízení exekuce a jejímu provádění. Jenže ani ve fázi nařízené exekuce, kdy exekutor vykazuje, v ČR jako podnikatel, jisté úkony, vedoucí k zjištění majetku povinného a jeho zajištění, ani v této fázi neví dlužník, nyní již povinný, že vůbec něco dluží, nebo že někdy nějaký soud proběhl.