Jedna věc mi na stovkových oslavách připadala opravdu zajímavá a fajn. Že to nebylo zběsilé radostné „národ nade vše“ nebo „všechno bylo krásné“. Ty oslavy a diskuse, které se kolem odehrávaly, byly uměřené a objektivní – pokud tedy tváří v tvář podobným historickým událostem vůbec nějaká objektivita existuje.

Chci tím říci, že jsem v tom ohlížení cítila hodně chuti dívat se na minulost jako na zdroj hlubokého poučení a vědomostí, především možná vážných varování. Pro mne není žádným ponížením vzniku našeho státu, pokud si připomeneme i to, že část území mladá republika obsadila vojensky (a to nemalou část), že jsme v prvních letech válčili s Polskem a Maďarskem, že národnostní politika země nebyla vůbec ideální, že první hodiny a dny státu byly provázeny ničením, rabováním, někdy i násilím, že se v nových poměrech na mnoha místech dařilo antisemitismu a stát téměř od prvních dnů musel řešit nejen vyvěšování vlajek a hraní hymny a řadu radostných věcí, ale také pogromy.

Samozřejmě s námi žije mnoho lidí, pro které i jenom připomenutí těchto doložených faktů znamená útok na základy republiky. Za ně škoda. Pokud by si připustili, že zrod této země byl dosti hektický a že při něm skutečně nebylo všechno zalité sluncem, mohli by si v historii najít řadu paralel a poučení pro dnešek.

Vždyť, a to je hlavní a důležité pro dnešek a bylo by dobré si to připomenout při každé oslavě vzniku země, mladý československý stát byl na svou dobu velmi demokratický, liberální, spravedlivý, zaručoval svým občanům široká práva. Máme být na co hrdí.