Pokud je člověk zdravý, může považovat za vrchol svobody třeba i to, že může beztrestně čmárat na fasády domů (či jinam) bez souhlasu jejich majitele. Postoj společnosti ke graffiti je prý „lakmusový papírek svobody“, zaslechla jsem dnes ráno v televizi.

To může vyslovit jen ten, kdo „už neví roupama co by“ jak říkala moje babička o někom, kdo má vše a vymýšlí jen, čím by se bavil. Každý, kdo si v životě musel něco odpracovat, nést zodpovědnost a něco prožil, ví, že pocit svobody a skutečná svoboda je v něčem jiném.

Stačí, když má člověk sám nebo někdo z jeho blízkých zdravotní problém. V té chvíli je pro každého (kromě majitelů zničených objektů) malování po zdech něco tak nepodstatného a vzdáleného jako existence další galaxie. Každý se pak zoufale snaží najít cestu zpět ke zdraví v tom lepším případě, k udržení života v tom závažnějším.

A zde jsme na rozcestí: