Dobrý den, vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci. Dívám se, kdo je tu z vlády. Musím na začátek říci, že velmi a velmi rozumím obavám z mateřských škol. Mluvila jsem s učitelkami, s ředitelkami mateřských škol. Jsem původním povoláním elementaristka. To se moc neužívá, takže přeložím - učila jsem v první třídě ve své pedagogické praxi. Je to sice už dávno, ale to v člověku zůstává a to nezapomíná.

Ale ve svém vystoupení bych se chtěla dotknout trošku šířeji celé té problematiky. Řekněme si, co je potřeba řešit ve vztahu k předškolnímu vzdělávání, ale hlavně ve vztahu k dětem v tom věku předškolního vzdělávání, tedy do šesti let. My jako společnost musíme zajistit tři základní podmínky, tři základní věci. Těmi jsou podmínky pro zdravý vývoj dětí, za druhé podmínky pro rodiny a pro to, čemu se říká sladění rodinného a profesního života, zejména pro matky, a zatřetí podmínky ve školkách samotných pro to, aby zřizovatelé, ale samozřejmě i pracovníci škol, paní učitelky a další pracovníci, mohli splnit podmínky, které po nich jako společnost chceme.

K bodu jedna - zdravý vývoj dětí. Samozřejmě vývojová psychologie je vcelku zřejmá - do tří let se vytváří osobnost dítěte a tam potřebuje samozřejmě péči rodiny v největším možném rozsahu, ale také si musíme říct, že do tří let se dítě naučí v porovnání s dalším životem možná nejvíce v životě vůbec, a je velmi vnímavé a není pravda, že do tří let máme o dítě jenom pečovat a přebalovat ho. To prostě tak není! O to dítě je potřeba pečovat tak, že je potřeba ho rozvíjet, rozvíjet jeho osobnost, protože zde se a v tomto věku se utváří.

A k tomu musím dodat, že samozřejmě to, jestli mají být ve školkách už dvouleté děti, je skutečně diskutabilní. Bylo by potřeba vytvořit odpovídající podmínky a já se k tomu ještě vyjádřím. S čím ale zásadně nemůžu souhlasit, je to, abychom zrušili povinnost posledního roku před nástupem školní docházky pro to, aby dítě šlo do předškolního zařízení. Proč? Protože nejde jenom o to, jestli umí to dítě už nějaké písmenko nebo jestli umí počítat, ale co je zásadní a co nenahradí ten nejvíce kvalifikovaný rodič, je to, čemu se říká odborně socializace. To jsou ty kontakty s ostatními dětmi, a to je to chování se v dětském kolektivu, komunikace v dětském kolektivu, a to skutečně při nejlepší vůli nenahradíte.

Dva kratinké příklady, příběhy z praxe učitelky - z mé vlastní tedy. Dostala jsem do první třídy holčičku, která už v té době, psal se rok někde 1984-5, prostě do školky nechodila, byť tenkrát většina dětí do školek chodila. Nechodila do školky proto, že bydleli někde ve vojenském újezdu a prostě nemohla. Ta holčička byla inteligentní, rodiče byli vysokoškoláci. Skutečně šikovná. Ale měla velký problém, protože se neuměla pohybovat mezi dětmi. Byla stresována už jenom tím, že byla v tom kolektivu. A to ji handicapovalo po celou první třídu, a pokud vím, tak ještě dále.