Jsou tady. Muži, ženy s dětmi, kteří utekli ze své země ze strachu o holý život. Jejich domovy byly srovnány se zemí, místo měst a vesnic jsou doutnající spáleniště. Pak jsou tady ještě ti, kdo jsou označováni za ekonomické migranty, které do Evropy žene vidina lepšího života. Všichni mají za sebou tisíce kilometrů ať už po souši nebo po vodě. Překračují hranice, nasazují životy, vždyť už nemají co ztratit. Takhle nějak nám uprchlíky prezentují média. Tváře těchto lidí v nás vzbuzují různé emoce jako soucit, obavy, strach a veřejnost se ve svém pohledu na ně rozdělila na dva tábory. Jedna část je pro jejich přijímání a říká, že je naší křesťanskou povinností je přijmout a poskytnout jim přístřeší a vše, co potřebují, druhá část je striktně proti, uprchlíky v naší zemi nechce a ptá se, kdo to zaplatí. Musím říct, že je mi uprchlíků upřímně líto. Je mi líto těch, kdo ztratili vše a vykročili do neznáma, aby uhájili holé životy. Je mi líto těch, kdo ztratili nejen domov, ale hlavně své blízké. Nicméně se musím racionálně ptát, kolik uprchlíků jsme nejen ochotni, ale hlavně schopni přijmout.