Děkuji, pane předsedající.

Není to tak dávno, co jsem na 35. schůzi Poslanecké sněmovny do programu navrhl zařazení nového bodu s názvem Průběžná zpráva předsedy vlády o krocích a dosud přijatých či připravovaných oprávněních vlády k plnění usnesení Poslanecké sněmovny o zločinech privatizace. Připomněl jsem, že vláda byla k aktivitě vyzvána na 30. schůzi dne 6. června 2019, kdy Sněmovna přijala zmíněné usnesení založené na východisku, v němž Poslanecká sněmovna konstatovala, že v letech 1992 až 2005 došlo při privatizaci majetku státu k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily. Sněmovna v tomto usnesení také vládu požádala o legislativní aktivity, tedy i o to, aby vláda navrhla účinnou změnu trestněprávních předpisů tak, aby bylo možné zločiny způsobené při privatizaci dále stíhat a potrestat, aby nedošlo k jejich promlčení, včetně posouzení, zda nedošlo v určitém období k situacím, kdy promlčecí doba ani nemohla běžet.

Dámy a pánové, s návrhem na zařazení této problematiky do programu naší 35. schůze jsem však neuspěl, což mě do jistě míry překvapilo. Mimo jiné i proto, že od přijetí usnesení Sněmovny uplynulo již půl roku, tedy dost dlouhá doba na to, abychom mohli obdržet od předsedy vlády informaci, jak se on a vláda vyrovnávají s požadavkem Poslanecké sněmovny a zda nedochází v případě tak závažné záležitosti k průtahům nebo dokonce k úmyslnému blokování toho, o co Sněmovna vládu požádala.

Právě uvedené skutečnosti mě pak vedly k rozhodnutí oslovit předsedu vlády prostřednictvím písemné interpelace. Od premiéra jsem obdržel, jak je z jeho odpovědi zřejmé, sdělení, že vláda de facto na usnesení Poslanecké sněmovny nijak nereaguje a že nedělá a nebude v této záležitosti dělat vůbec nic a to s argumenty víc než vyhýbavými. Takovou rezignaci nebo dokonce rezistenci premiéra a vlády považuji za zcela nepřijatelnou.

Troufám si tvrdit, že republika, její občané, kteří cestou privatizačních zločinů a hrubých pochybení konkrétních vysokých státních úředníků utrpěli škody v řádu stovek miliard korun, očekávají od kabinetu, který se zaklíná tím, že chce hájit jejich zájmy, něco zcela jiného, než fráze a pochybná tvrzení o tom, že žádná legislativní aktivita prý není možná či vhodná. A nejde jen o případy, kdy privatizované podniky a státní majetek nebyly zaplaceny. Škála zločinů a podvodů, kterými byl vyváděn majetek státu a prostředky podniků na pochybné nabyvatele a konta, je daleko, daleko, širší.