V zemi, kde jsou osekávány platy, snižují se výdaje na různé druhy podpor a sociálních dávek, existuje skupina, která podobný nedostatek financí prakticky nepocítí. A když, tak jen minimálně. Přesto nic nevytváří a je dotována penězi nás všech. Kdo je ten privilegovaný? Vězňové v nápravných zařízeních. Mají své jisté, i když nedobrovolně, ale zase se dostali do této situace sami, svým přičiněním. I když se nedá vyloučit i nějaký justiční omyl, na který se určitě časem přijde. Není nutné zde vypočítávat, jaké jsou každodenní výdaje na stravu, ubytování a dozorce, případně další částky. Spíše se podívejme, jestli je možné, aby tito lidé něco vytvářeli.

Když jsem vykonával základní vojenskou službu v Benešově u Prahy, chodili jsme každé ráno na výcvik za město. Poblíž pivovaru, takřka ve středu města, se stavělo sídliště. Prostor staveniště byl oplocen, stály tam strážní věže a v nich dozorci. Pracovali tam vězni s lehčími tresty. Byli na vzduchu, měli větší volnost, ale museli společnosti něco odvést, jako část svého trestu.

Otázka tedy zní, proč to nejde dnes? Vždyť například kolem D1 je tolik práce, kterou by tito lidé zastali i dnes. Zapomeňme nyní na různé organizace zabývající se dilematem, jestli vězňové mohou nebo nemohou pracovat. Různá omezení pro to, aby nemuseli pracovat se neslučují s tím, že je stát musí ubytovávat, poskytovat stravu a podobně. Tak proč by nemohli něco dělat pro společnost, které ublížili a která musí platit jejich pobyt za mřížemi? Proč si ze zahraničí bereme jen divné příklady a nebereme si příklad, kdy musí vězňové v USA pracovat? Své ubytování a stravu si musí odpracovat.