Problém migrace nejsou jednoduché otázky, jak jsem zmínil. Nejdříve je třeba si uvědomit, že migrace není vůbec žádným novým fenomenem. Soustředíme-li se na moderní dějiny po roce 1948, jsme schopni zaznamenat rozsáhlé přesuny obyvatel jak uvnitř států, tak i mezi nimi. Například před první světovou válkou žilo v Rakousku více než 300 tisíc Čechů. V migračních vlnách 1850 až 1950 odešly z Evropy desítky milionů lidí, z chudého Irska to bylo například více než 50 % obyvatel. Po druhé světové válce byl pohyb v Evropě ještě silnější. Židé, kteří přežili holocaust, se hromadně stěhovali do USA a do Izraele. Tři miliony Němců byly od nás vysídleny, značný počet jich musel odejít z Polska. Jestli si dovedete představit – do Itálie přichází, já nevím, nějakých 120 tisíc lidí, do poválečného hladového Německa najednou přišly s balíčkem 50 kg přes tři miliony lidí.

To jsou jen ta nejkřiklavější čísla. I posledních dvacet let je provázeno v celém světě velkým stěhováním. Nesmíme zapomenout, že neexistuje pouze Evropa. Připomenu jen hranici mezi Mexikem a USA, příliv lidí do Jižní Ameriky a do Austrálie. Uvnitř Evropy utíkají lidé ze států s válečnými konflikty. Vzpomenu na válečné běsnění na Balkáně; tehdy do České republiky přišlo kolem 35 tisíc utečenců.

Česká republika patřila a patří mezi státy s uvážlivou migrační politikou. Podporujeme legální migraci jako účinný prostředek proti nelegální migraci. V současné době žije v ČR 450 000 cizinců, z nich asi 120 000 je Ukrajinců.