Buď jak buď, máme volbu přímou a bylo by naivní si myslet, že do jejího průběhu a možná i výsledků povolební sněmovní situace a anabáze s ustavováním nové vlády významným způsobem nepromluví. Je na roky dopředu loženo, že nastávající prezidentská volba bude tak trošku "referendem o Zemanovi". Stávající prezident je pochopitelně horkým favoritem na obhajobu funkce a výběr jeho protikandidátů se dosud odvíjel od toho, kdo je a není schopen Zemana potenciálně ve druhém kole porazit. Je nepochybně sympatickým zjevem, že se dnes zaregistrovaní Zemanovi soupeři dokáží shodnout na tom, že by se v druhém kole vzájemně podpořili proti stávající hlavě státu v případě postupu kohokoliv z nich. Na druhou stranu je ale jasné, že nejen šance na zvolení a schopnost Zemana porazit, je mezi nimi značně rozdílná, ale především pak každý představuje zcela jiné veličiny z hlediska osobnostních dispozic a tedy i pojetí výkonu prezidentského úřadu.

Výběr mezi těmito kandidáty je tak odrazem osobních aspirací jednotlivých osobností, které do prezidentského klání vstupují, ale taktéž vzorců české politické kultury z hlediska pojetí výkonu prezidentského úřadu. A když se k tomu přidá polarizovaná a fragmentovaná Sněmovna a vláda bez důvěry kvůli absenci většinové podpory, kterážto situace za všech okolností bezprecedentně posiluje význam role a vliv hlavy státu, máme zaděláno na mimořádně horkou politickou bitvu. Je pak ironií situace, že dosud se zdál tento nevyhnutelně politický souboj dominantně nesen v režii nepolitiků, kteří se s tím jediným politikem popasují o to, zda prezident má konat a nebo prostě a jednoduše konat nemá.

Celá situace se ale diametrálním způsobem změnila poté, co do prezidentské arény vstoupil protřelý politický gladiátor. Expremiér Mirek Topolánek sice nijak nenarušil schéma prezidentského výběru, v němž protentokrát zcela absentují členové všech parlamentních stran, avšak svou minulostí, ideovým zakotvením, ale i politickým stylem zcela přepsal souřadnice toho, jak a proč by měl v danou situace vypadat souboj o Pražský hrad. Mnozí jeho prezidentský výstřel z Aurory komentují jako příchod skutečné politické osobnosti, schopné konkurovat Zemanovi tím, že svým boucharonským a "lidovým" stylem vystupování zemitého Valacha si získá mnohé dosud zemanovské voliče z "venkovské hospody", zatímco svým hodnotovým zakotvením i politickým odkazem svých premiérských let dokáže vzbudit sympatie i u voličů, kteří by přivítali, kdyby se na Hrad vrátil někdo, kdo má minimálně v hlavě dobře srovnáno, do jakého geopolitického perimetru naše země patří a proč.

Podobná úvaha ale nebere v potaz jednu podstatnou věc. K tomu, aby Topolánek vyhrál, musí ve druhém kole získat podporu nikoliv "venkovské hospody" (žádná taková voličská množina ani reálně neexistuje), nýbrž voličů, kteří si ho dokáží vyhodnotit jako "menší zlo" oproti Zemanovi. Topolánek moc dobře ví, že servilita současného prezidenta nastupujícímu premiérovi a majiteli ANO a Agrofertu Andreji Babišovi je trnem v oku spoustě lidí, kteří proti Zemanovi jinak nic zvlášť nemají. Na druhou stranu ale bude potřebovat i hlasy těch, kteří by Zemana nikdy nevolili, ale s volbou hnutí ANO problém nemají. Oslovit "šedou zónu" mezi zemanovským a antizemanovským táborem není nic jednoduchého ani pro politicky nepolíbené "odborníky", natožpak pro vrcholného politika, který vždy budil a budí rozporuplné reakce a kromě nadšeně pozitivních i negativní emoce. A ještě navíc je budí proto, že prezidentskou kandidaturu vnímá jako příležitost zabránit tomu, aby se nastávající premiér stal v naší zemi samoděržavným carem.