Vážení přítomní, dámy a pánové,

národ, který ztratí svou řeč, přestane existovat. Národ, který nezná své písně umírá. To věděli na počátku devatenáctého století naši národní buditelé, spisovatelé, básníci, skladatelé  a český jazyk zažil své znovuzrození po hluboké době temna po Bílé Hoře. Na počátku století dvacátého mohla vzniknout Československá republika právě proto, že jsme byli svébytným národem s vlastní řečí a vlastní kulturou.

Když nás okupovali Němci za Protektorátu, okamžitě začal útok na češtinu. Nařídili dvojjazyčné nápisy, přičemž němčina byla vždy na prvním místě.