Před převratem tu existovala pro občany v podstatě jediná banka. Česká spořitelna. Ta přešla pod rakouskou Die Erste Bank, ale klienti, většinou starší občané, kteří neradi mění své zvyklosti, jí zůstali věrni. V podstatě ani nemohli jinak. Na malých městech nic jiného, než Česká spořitelna neexistovalo a ani nyní neexistuje. Starší lidé mají rádi jistotu. A tou jistotou jsou papírové peníze. A jistotou je, že papírové peníze, pro starší občany, leží místo „pod polštářem“ na účtech, dříve vkladních knížkách, což bylo ještě lepší, protože každý viděl, kolik má naspořeno. A jistotou bylo, nechat si doma jenom tolik, kolik potřebuji k životu a neriskovat, že když přijde zloděj, najde v domě peníze. Hotovost ostatně pojišťovny ani nepojišťují.

A když se zjistí, že je třeba peníze z účtu (ze spořitelní knížky) doplnit, tak se zašlo na pobočku spořitelny a potřebný obnos si ze svého účtu vyzvednout.

Problémem je, že vedení bank sídlí většinou v Praze, či jiných metropolích a vládne jim už generace, která s internetem vyrostla a vůbec nechápe, že starší člověk má před internetem spojeným s jeho celoživotními úsporami hrůzu a děs.