Nebudu se zabývat kdo a jakým byl disidentem, nikdy mě to nezajímalo a to ani tehdy ani nyní. Do roku 1989 jsem byl striktně nepolitický – nestraník, bez záznamu v seznamech, i když jsem si vybral chalupu tam, kde nebyl rušen signál Svobodné Evropy.

Vím však, že byl rozdíl mezi prominentními disidenty z Prahy, kteří byli zásobováni valutami ze zahraničí, a těmi, kdo mimo Prahu skutečně trpěli v těžkém vězení (např. Pavel Wonka ve východočeském kraji, který nakonec ve vězení zemřel). Ti pražští se vozili v drahých západních vozech, na rozdíl od jimi později označovaných „čecháčků“, kteří si museli léta spořit na spartaka. I ti pražští disidenti byli sice mnohokrát nespravedlivě uvrhnuti do vězení, ale nelze to v žádném případě srovnat např. s životním příběhem salvadorského arcibiskupa Óscara Romera, který byl zastřelen během slavení mše svaté v roce 1980. Má se za to, že vraždu objednal tehdejší vojenský režim, bojující s partyzány, a proto podporovaný Spojenými Státy. Utrpení českých prominentních disidentů nelze srovnat ani s utrpením chilského skladatele a zpěváka Victora Jary. Po převratu generála Augusta Pinocheta v roce 1973 proti legálně zvolenému režimu Salvatora Allendeho, mu byly nejdříve zmrzačeny ruce, aby nemohl hrát na kytaru a pak byl na santiagském stadionu spolu s dalšími chilskými obhájci prezidenta Allendeho Pinochetovými vojáky zavražděn.

Toto jsou fakta, a nic na tom nemění vyjádření těch, kteří se v této zemi stali po roce 1989 pány nad utvářením veřejného mínění a kterým pan Chomsky šlápl na kuří oko.