Já jsem naštěstí vyrůstal v době, kdy rodina byla táta, máma, děti. V době, kdy rodiče ani ve snu nenapadlo, dávaje svému zlobivému potomčeti pár téměř symbolických na zadek, že se vystavují nebezpečí, kdy je někdo udá a dítě mu bude odebráno. V té době děti měly úctu před učitelkou a učitelem, protože věděly, že se dospělí musí poslouchat. V té době učitelé učili a nemuseli se bát, že je děti ve škole napadnou.

Vlivem rozvoje všelijakých v uvozovkách „lidskoprávních organizací“, které mají většinou jeden cíl, aby ze státního rozpočtu živily své zaměstnance, se ovšem tento přirozený běh věcí natolik pokřivil, že se mnohý z mladých lidí bojí vlastní potomky vůbec mít.  Staré rodičovské úsloví, že někdy jedno dobře mířené přes zadek, vydá za sto napomenutí, je pro současné rodiče natolik nebezpečné, že je vystavuje odebrání dětí. Výsledkem je potom enormní nárůst konzumace drog mladistvými a naprosté nerespektování jakýchkoliv norem společenského soužití mezi generacemi.

A do toho všeho se staly děti výnosným artiklem, které je třeba dodávat do manželských párů, které z biologických důvodů děti mít nemohou.  A tak se odebírají z klasických rodin, které ještě fungují na vzorci muž, žena a děti.

Byl jsem pozván jednou z organizací, bojujících proti odebírání dětí nejenom v Norsku na demonstraci, která se konala před velvyslanectvím Norska ve 14 hod, po velké mediálně prezentované demonstraci tamtéž. Toto je můj příspěvek proti zrůdné praxi norské sociální služby Barnevern.  I když ho pořádala jiná organizace než ta, která byla prezentována v médiích, jde o jedno a totéž. Odebírání dětí funkčním rodinám je zrůdné.

Severské státy jdou napřed  na cestě sociálního inženýrství. Děti jsou tam natolik nedotknutelné, že se dnes bojíme jejich nájezdů v rámci školních výletů do Prahy, kde máme levný alkohol. Ničí úmyslně a barbarsky hotelová zařízení a je jim radno se vyhýbat v prostředcích hromadné dopravy.