Scházíme se v den vzniku samostatného Československého státu, který v meziválečném období patřil k nejvíce prosperujícím státům světa. Bohužel jeho vzestup násilně ukončila zrada západních spojenců, které nás v případě Británie ve své aroganci, a v případě Francie ve své zbabělosti, předhodili v září 1938 Hitlerovi potupnou Mnichovskou dohodou. Jednalo se o nás bez nás.

Takový byl vždy pohled západních států k nám, Slovanům. A i Mnichovskou dohodu němečtí nacisté pošlapali 15. března 1939 vstupem na naše zbylé území, když předtím donutili slovenskou reprezentaci, aby se od Československa odtrhla. Tyto dvě události považuji za jedny ze tří katastrof pro náš národ.

Nejhorší ovšem bylo, že nám tyto události a hlavně 6 let v Protektorátu zničilo národní sebevědomí a nalomilo páteř.

Po válce jsme pokračovali v ohýbání páteře a poklonkování druhým směrem. Po roce 1968, kdy si mnozí mysleli, že budeme moci jít svou vlastní, Československou cestou, přišel další šok. Ale i tak jsme v době tak zvané normalizace mohli mít atributy samostatného státu, to jest vlastní banky, vlastní farmaceutický průmysl, výživovou soběstačnost, vlastní, mnohdy velmi úspěšný průmysl (turbíny, cukrovary a pod.)

Pak přišel Listopad 1989. Po původním vzepjetí se událo něco jako v den před 15. březnem 1939.  Dědictví mužů 28. října bylo opět a to definitivně rozcupováno. Československo přestalo existovat, aniž by se občanů na to kdokoliv ptal.