V celé té současné záplavě  přijatých či nepřijatých školských předpisů (kariérní řád, pamlsková vyhláška, povinné předškolní vzdělávání)  nějak zaniká to nejpodstatnější, proč vlastně do školy děti chodí – učit se v bezpečném a podnětném prostředí vše, co bude ve svém budoucím životě potřebovat. Hádáme se o zákony, peníze či vhodnou interaktivní tabuli, ale nějak jsme pozapomněli, že dítěti, které sedí ve školní lavici, jsou všechny tyto okolnosti úplně fuk.

Dnešní doba je plná takřka nemilosrdných válek všech se všemi, mezi rodiči, rodičem a učitelem či přímo se školou. Procento neurotických projevů všech hráčů na tomto poli stoupá. Hysterická a exaltovaná učitelka je častým objektem mediálních hrátek, stejně tak jako opilý rodič či agresivní podnikatel snažící své dítko protěžovat.Ne nadarmo se tvrdí, že základ dobrého vzdělání je vždy rodina a její rovnováha. Pokud pomine, pak duševní stav všech jejich členů s sebou zákonitě přináší různorodé neurotické projevy. Rodiče velmi často, a většinou nevědomě, kladou svůj neurovnaný partnerský život na obětní oltář svých nenaplněných ambicí, nejistoty a zklamání jednoho z druhého. V této nevyhlášené válce se jejich děti stávají obětními beránky.

Dětská schopnost přivykat tlaku je dána věkem, typem závislosti, osobnostním rozvojem a také omezenou hranicí vlastních zkušeností.  Dítě jim v takové situaci nemůže poskytnout, co si rodiče přejí. Rodiče nezřídka nutí dítě, aby překračovalo své schopnosti, talent i zkušenosti. Očekávají dospělého, svého poradce, náhradního partnera, zdroj uspokojení svých nenaplněných přání, rodinného tlumočníka, spojence, ale také špicla v nepřátelském ležení. Očekávají, že dítě bude toho druhého provokovat a jemu donášet.  Dítě je v rukou rodičů nejen zbraní, ale současně i snadno manipulovatelným cílem.