O čem že to je řeč? Hovořím o nezávislých kandidátech, tedy o lidech, kteří nejsou členy žádné politické strany, a přesto se čím dál častěji prosazují v zastupitelstvech obcí, měst, a v neposlední řadě mají zastoupeni i ve vládách. Jedná se o postupné odumírání přebytečných, tedy nepotřebných, politických stran.  

Trend nástupu nezávislých

Nejrazantněji se tento pozitivní trend projevuje v oblasti místních samospráv, a to na pozici zastupitelů v obcích a menších městech, kde kandidující občané nechtějí mít nic společného se stranickým režimem, který brání jednotlivci v prosazování svého vlastního názoru a nutí ho k poslušnosti a převzetí názoru stranických špiček. Povětšinou jde o vedení ze strany tvrdé linie předsedy hnutí, která ovšem nemá ve svých cílech státotvorný obsah, ale jen cíle udržení se u moci za každou cenu.

Na úrovni místních samospráv se členství v politické straně spíše rovná ztrátě mnoha voličských hlasů, a to je, mimo jiné, také jeden z hlavních důvodů, proč se do politických stran slušní lidé moc nehrnou.

Pokud se podíváme na historickou zkušenost s politickými stranami, neexistuje jediná, která by neměla problémy typu korupce, nekompetence, přidělování trafik, nesmyslného zvyšování daní, nezadržitelného růstu státních zaměstnanců, zvyšování státního dluhu nebo vnitřních konfliktů pramenících ze stranických mocenskopolitických bojů. Hlavně se ale jedná o neschopnost vést tuto zemi k prosperitě národa jako celku.

Potřebuje lidská společnost k řízení státu politické strany?

Tuto otázku si kladu již hodně dlouho a pokusím se na ni smysluplně odpovědět. To, aby země prosperovala, není odvislé od politických stran, ale od schopných jednotlivců, kteří bezpodmínečně musí za svá politická rozhodnutí nést plnou odpovědnost. Každá strana je jakousi beztvarou anonymní hmotou, která jako celek zodpovědnost z podstaty odmítá a schovává se za politickou strukturu, od níž národ není schopen odpovědnost za své činy vymáhat, neboť tento politický spolek, mnohdy prorostlý organizovaným zločinem, je chráněn imunitou a za pomoci zákonodárné pravomoci, kterou mu voliči svým hlasem udělili, de-facto upravuje zákony tak, aby byl nepostižitelný (viz kauza Šnajdr, Tluchoř a Fuxa).    Pokud se na tento problém podíváme realisticky, zjistíme, že drtivá většina stran, které nevedly naši zemi k prosperitě, je v parlamentu staticky zahnízděna natrvalo a důsledky špatného hospodaření skrývají za kolektivní (ne)zodpovědnost. Dnes se některé politické subjekty snaží svoji stranickou strukturu částečně schovat za statut hnutí, což je jen nepovedená zástěrka skutečnosti, že jsou politickou stranou se vším všudy.