Naši hráči dokázali vyhrávat, protože fungovali jako tým a hlavně hráli srdcem. Jejich touha po úspěchu a zviditelnění naší malé země ve středu Evropy byla silnější, než u ostatních mužstev. O srdíčku v souvislosti s našimi hokejisty jsme si mohli přečíst ještě dlouho po skončení olympijských her ve většině novin. Dokonce vznikaly na toto téma vtipy.

Nezatracujme ovšem onu víru a sílu srdce! Vždyť je to ta nejupřímnější a nejpozitivnější motivace, kterou můžeme mít. A právě tento pocit se u mě dostavuje vždy, když mluvím s kýmkoli z Hnutí Úsvit. Nejsme klasickou stranou. Vše, co děláme, děláme pro to, že chceme pomoci našim spoluobčanům, aby se nám všem žilo lépe. Neženeme se za vidinou peněz, nechceme být u koryt a hrabat do vlastní kapsy. Dopředu nás žene víra, že můžeme pomoct ostatním. A to je ten nejpříjemnější pocit, jaký znám. Věřím, že stejně tak, jako se začali postupně během turnaje bát našich hokejistů Kanaďané, Rusové, začnou mít obavy z Hnutí Úsvit více i méně etablované politické strany. Neboť jim dojde, že my to myslíme opravdově, že chceme prosadit změnu systému, která lidem umožní snáz kontrolovat a ovlivňovat kroky jimi zvolených politiků, a nezačneme s nimi hrát hru, ve které nejde o nic jiného, než peníze a vlastní prospěch.