Každý rok o 40 tisíc dětí méně

Je to jednoduchá matematika. V současné době žije v Česku cca 10,5 milionu obyvatel. Za předpokladu, že se ročně narodí 150 tisíc dětí, za 70 let to vychází právě na 10,5 milionu. Naděje na dožití je samozřejmě vyšší, než zmíněných 70 let, ale naopak nebereme v potaz, že žádný ročník se nedožije 70 let hromadně.

Potřebujeme tedy 150 tisíc dětí ročně a místo toho jsme dnes na cca 110 tisících. Konkrétně v roce 2015 110,7 tisíc, v roce 2014 109,9 tisíc, v roce 2013 pak 106,8 tisíc narozených dětí. V letech 2007 až 2010 kdy rodily silné ročníky ze sedmdesátých let, jsme mluvili o tzv. „baby boomu“, ale reálně jsme nedosahovali ani čísla 120 tisíc, konkrétně v roce 2007 114,6 tisíc, v roce 2008 119,6 tisíc, v roce 2009 118,3 tisíc a v roce 2010 pak 117,2 tisíc narozených dětí. Od roku 1980 jsme tak v deficitu. Ve zmíněném roce se naposledy narodilo více než 150 tisíc dětí, konkrétně 153, 8 tisíc. Za posledních 20 let jsme pak na průměru 102,5 tisíc narozených dětí ročně. Ke 150 tisícům nám tak chybí téměř 50 procent.

Žít na dluh

Zkrátka jsme si zvykli žít na dluh. Fakt, že se rodí málo dětí, už nás začíná dohánět, dokonce si troufnu říct, že předhánět. Výsledkem je schodek důchodového účtu, málo pracovní síly atd. Absence pracovní síly už dlouhá léta zachraňují Slováci, Ukrajinci atd. Bez těchto lidí by řada odvětví začala kolabovat. Od zdravotnictví po stavebnictví.

Je to stejné jako například se státním rozpočtem. Ať je u moci vláda modrá, oranžová, růžová nebo bílá, každý rok je státní rozpočet v deficitu. Všichni víme, že to nejde do nekonečna, ale nic s tím neděláme a čekáme, co se stane. A s ročním deficitem 40 tisíc narozených dětí je to stejné. Všichni čekáme, co se stane, ale systémová opatření žádná.

Mít děti není levné, naopak. Vychovat dítě se šplhá do sedmimístné částky. Podívejte se ale na naše babičky, které před válkou i po válce za daleko složitějších ekonomických i politických poměrů, vychovali podstatně více dětí než dnešních průměrných 1,3 na jednu ženu (průměr za posledních 20 let). Charakteristické je i poválečné heslo týkající se dětí: „Minimum jsou tři. Za mámu, za tátu, a za stát“.