Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, pan místopředseda Kalousek dnes dopoledne vyslovil určitou otázku, kterou adresoval mně. Já chápu pozici pana místopředsedy, který je v roli opozičního politika a naplno ji rozehrává. Tomu rozumím.

Děkuji rovněž za uznání mé práce na Ústavu pro studium totalitních režimů. Je to poprvé, co z úst pana místopředsedy takovéto hodnocení slyším. Vážím si toho, ale ještě více bych jej býval ocenil zhruba před rokem, kdy jsem marně pana místopředsedu Kalouska opakovaně žádal o audienci, abych mu mohl vysvětlit turbulence, které tehdy kolem Ústavu pro studium totalitních režimů panovaly. Čas si tenkrát bohužel nenašel. Z řad TOP 09 to byl jedině pan předseda Schwarzenberg, který se k mé práci pozitivně vyjádřil. Z této strany zůstal bohužel osamocený. Mnohem větší podporu jsem tehdy našel u některých politiků ODS, ČSSD a samozřejmě i u vlastní KDU-ČSL.

K jeho otázce, jak se cítím, panu místopředsedovi Kalouskovi prostřednictvím pana předsedajícího rád odpovím. Vždy jsem si vážil toho, když za mnou jako za ředitelem ústavu přicházeli lidé a chtěli společně číst svou vlastní minulost. Jak asi předpokládáte, rukama mi prošla řada svazků. Je to většinou dost smutné čtení. V archivu bezpečnostních složek je uchováváno zhruba 20 km materiálů z provenience bývalé Státní bezpečnosti. Jen na základě těchto svazků se ale životopis člověka psát nedá. Teprve ve chvíli, kdy vám dotyčná osoba sama otevře svůj život a sděluje svoje zkušenosti s tím, jak bývalý komunistický režim lámal páteře a charaktery, se vám začíná skládat celková mozaika života.

Sám jsem ještě zažil estébácké vyhrožování, vyšetřování pohraniční stráží pod namířeným samopalem nebo pod hlavní pistole vojenské kontrarozvědky. Bylo to velmi nepříjemné. A jsem vděčný, že jsem se nedostal do těžších situací než které bych byl schopen zvládnout.