Se zajímavými, krásnými a mnohdy romantickými kostelíky se setkáváme nejen ve vnitrozemí, ale i v pohraničních oblastech, které nás spojují s našimi sousedy na opačné straně hraničních hor.

Mnohé z poutních, ale i bývalých farních kostelů a kaplí se před listopadem 1989 nacházely v zakázaném tzv. pohraničním pásmu. To kdysi ukusovalo stovky čtverečních kilometrů poblíž hranic s Bavorskem a Rakouskem. Mnohé z nich bohužel nepřežily dlouhé období devastace a vykořeňování těchto krajů. Příliš upozorňovaly na hodnoty, které se nehodily do plánu budovatelům rudých pořádků.

Jen pro oživení paměti připomenu některé z těch, které padly za oběť budování socialismu na jihozápadní Šumavě: Pohoří, Prášily, Strážný, České Žleby, Cudrovice, Nový Svět, Knížecí Pláně, Hůrka a mnohé další. Někdy si jejich ničitelé vybírali i významné svátky, o kterých pak dotyčný kostel „slavnostně“ vyhodili do povětří, jako tomu bylo například kolem svátku Nanebevzetí Panny Marie roku 1956 na Knížecích Pláních na Vimpersku.

Avšak mnohá poutní místa přežila - snad zázrakem - tu dlouhou dobu temna. Jejich věže se staly jakýmisi majáky na cestě k lepší budoucnosti. Záhy po pádu totalitního režimu vznikly četné mezinárodní iniciativy na jejich záchranu. Často se poutní kostely staly místy setkávání lidí dobré vůle přes hranice jazyků, obyčejů i národů. Na jejich záchraně se velkou měrou podíleli lidé, kteří museli po II. světové válce nuceně opustit své původní domovy a nacházeli svoji novou vlast v Německu a Rakousku. Na své kořeny však nezapomněli a dodnes chtějí přispívat k obnově bývalé domoviny svých předků.