Toto nařízení podrobně určovalo, za jakých okolností mohlo být nájemné zvyšováno a o jakou částku, například i v případech zvýšení úrokové míry u hypotéky nebo zvýšení veřejných dávek majitele nemovitosti; ustanovilo tzv. nájemní úřady v obcích nad 20.000 obyvatel, kde se rozhodovalo o případné možnosti zvýšení nájemného.

1) Bytová politika za První republiky

Nařízení č. 83/1918 Sb.,o ochraně nájemců obsahovalo zákaz zvyšování nájemného, které bylo možné jen se souhlasem nájemního nebo obecního úřadu. Regulativní omezení se nevztahovalo na byty, které byly povoleny vystavět po 27. 1. 1917 a na nájmy při provozování živnosti přechování cizinců.

Nájemníkům se dostávalo zvýšené ochrany i při výpovědi, kterou bylo možné podat jen kvůli důležitým důvodům a s povolením soudu. Pokud by někdo porušil ustanovení tohoto nařízení, tak mohl dostat pokutu až do výše 20.000 tehdejších korun nebo mu dokonce hrozilo vězení až na šest měsíců.

Stále větší poptávku po bytech upravovalo nařízení č. 38/1919 Sb., o zabírání bytů obcemi, kdy byla stanovena tří denní lhůta k oznámení volných nebo uvolněných bytů, ohlašovací povinnost při vlastnictví dvou a více bytů, je-li počet obytných místností alespoň o dvě větší než počet osob v nich bydlících.

V dubnu roku 1920 byl vydán zákon č. 275/1920 Sb., o ochraně nájemníků, který se stejně jako předcházející nařízení vztahoval pouze na byty postavené do ledna 1917. Pronajímatel mohl nájemné zvýšit jen o 20 procent oproti roku 1914. Pokud by přece jen chtěl žádat o zvýšení sazby nájemného, tak musel žádat svolení nájemního úřadu nebo okresního soudu.