Ve středu jsem měl možnost zahájit v Bruselu výstavu o vile Tugendhat. Architektuře nerozumím, proto jsem zazpíval svoji obligátní písničku o dědovi, který měl se svou rodinou coby hrdina východní fronty dostat Tugendhatku k obývání, o tom, že v Brně bývalo dříve vícero národností, které jsme si dílem zplynovali, dílem vyhnali, a město tím trpí dodnes. Však jsme se proto tento rok jako Brno poprvé oficiálně omluvili neprávem vyhnaným německým obyvatelům po druhé světové válce. Bohužel – říkal jsem v Bruselu – tento rok nebyl jen smíření se s minulostí. To by nám už jakžtakž šlo. Byl a je i rokem současnosti a budoucnosti. A to kvůli aktuální uprchlické krizi.
Uvedl jsem svůj názor, že vláda v řešení této situace selhává. Nechápu, jak je možné, že namísto, abychom byli solidárním státem a alespoň z části vrátili přijetím pár tisíc uprchlíků západním zemím to, co do nás nainvestovaly za poslední roky, namísto toho, abychom se stali suverénním uvědomělým státem, který si pamatuje svoji minulost, kdy zde vedle sebe žilo několik kultur, a který nemá tudíž problém podělit se o příval imigrantů, tak zbaběle odmítáme ulevit jiným zemím pod nedůstojnou výmluvou, že u nás beztak nikdo nechce zůstat (což, pokud to tak skutečně je, asi nejlépe ukazuje, že „líp“ ještě není). Slíbil jsem, že Brno nechce stát v této nesolidární řadě, že Brno bývalo kosmopolitní město a nemá problém podělit se s ostatními evropskými městy o lidi, kteří sem do Evropy přišli. Pro nikoho to není jednoduché a nikdo asi neskáče radostí do stropu, jsme ale jedna Evropa a měli bychom se tak chovat.
Po skončení oficiálního zahájení výstavy za mnou přišli mnozí návštěvníci. Zejména zde žijící Češi, kteří působí v různých oficiálních bruselských institucích či při zdejších českých úřadech. Děkovali mi, že jsem taková slova pronesl, že jsem svými ústy řekl jejich myšlenky, které však nemohou hlasitě projevovat, protože jejich vláda si myslí něco jiného. Mohou pouze „domů“ sdělovat, jak na naše chování nazírají za našimi hranicemi.
Ano, bezesporu potěší, když vám někdo sdělí, že díky vašemu vystoupení si tedy ještě české občanství ponechá. Ale to nemůže převážit to zděšení, když vám chodí jeden člověk za druhým vykládat, jak šíleně si nezodpovědným a nekolegiálním přístupem našich čelních představitelů Česko uškodilo. Nic horšího už jsme spolu udělat nemohli. Ukázalo se, že jsme stále ještě z velké části nenávistná společnost. To, jak jsme fatálně selhali, je obsahem kuloárních debat všude možně. Zahraniční noviny píší o tom, že všichni až na pár východních postkomunistických zemí se zachovali solidárně. Evropští novináři vůbec nechápou, co se u nás děje. Země, ze které utíkali statisíce lidí, neumí přijmout pár uprchlíků? Ne, nejde o kvóty, kvóty jsou samozřejmě nedůstojné, protože ty musejí nastoupit až tehdy, pokud důstojné a jediné smysluplné řešení – tedy dobrovolná domluva na tom, že každá země si vezme část lidí v nesnázích – nenastane.
Psal jsem před několika dny, že Česká republika stojí na rozcestí. Buď se rozhodneme jít dále s vyspělým světem, nebo se staneme uzavřenou a nenávistnou republičkou, která může být tak leda srandovním nástrojem v mocenských hrách pana Putina. Mám blbý pocit, že jsme si vybrali tu druhou cestu…
Dobré jméno nám dělají už jen dobrovolníci a dárci, kteří chápou, že být součástí Evropy neznamená jen přijímat stovky miliard a stavět si za ně rozhledny.
Solidarita Evropy vůči nám ale nejspíš skončila.
Vím, to není o vládě. Ta se asi jen bála chovat se důstojně, protože cítila nálady jisté části veřejnosti, která se bojí taky. Strach je normální. Ale strach, zejména ten iracionální, není od toho, aby se mu podléhalo, ale od toho, aby se překonával. Přestaňme se prosím bát! V Brně i jinde. Ještě je čas to zvládnout.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
