Když v televizním seriálu jakoby náhodou v dialozích propagují prášky na praní nebo síť lékáren, zasmějeme se té primitivní blbosti. A to se ještě takový pořad označí jako „product placement“. Když je vám v rámci sportovního přenosu vedle informací o zápase neustále vnucována negativní politická propaganda, není to už ani k smíchu. Je to k naštvání.

Pamatuji si jako dítě, kterak jeden bývalý slovenský sportovní komentátor při Závodu míru řičel nadšením, že našeho reprezentanta předjel těsně před cílem sovětský závodník, tehdy jsem si pomyslel něco o nedobrém duševním zdraví onoho novináře. Povinně se fandilo sportovcům ze zemí socialistického tábora, naopak povinně se kritizovali sportovci USA a tzv. zemí kapitalistických. Povinně se hledaly „hnidy“ v organizaci sportovních podniků na Západě. Vše se hodilo.

Se změnou režimu tyto nešvary v naší novinařině kupodivu nevymizely, dostaly jen opačné znaménko. Už před olympiádou v čínském Pekingu se hovořilo o spoustě peněz, co stála, remcalo se o porušování lidských práv v Číně, Tibetu, masakru na Náměstí Nebeského klidu, jako by to někoho zajímalo, sleduje-li výkony nejlepších atletů.