V těchto dnech jsme vzpomněli významné výročí narození prezidenta Masaryka. Já si tak vždycky říkám, a nám politikům by to tak mělo přijít, jak by se asi dívali oni svým pohledem na naši současnost. A nezbývá mi při tomto zákoně říct, co by tomu asi řekl Jan Amos Komenský. Jako první se totiž zabýval edukací postižených ve svých dílech a nabádá tak ke změně v postojích k dětem, které bylo pro nějakou odlišnost nebo nedostatek výchovného či vzdělávacího procesu vylučováno. A až do 18. století byly děti řazeny, dle dobové terminologie, mezi hluchoněmé, zmrzačené, mravně narušené nebo nezhojitelně choré. Jak aktuální, viďte!

Tyto přelomové myšlenky vlastně vydržely a kopírujeme je až do dnešních dnů. A v počátku 20. století, které bylo vyhlášeno stoletím dítěte, bylo jasné a někteří se za to drali a praktikovali to, když malý hloupý pomalý Jeník špatně čte, že si k němu sedne starší chytřejší Lojzík a bude to ku prospěchu obou. Začalo se dbát na vlastní právo, dětskou svéráznost, dětské hodnoty a v rámci možností vývoje dětí je připravovat na praktický život. Byla však dána snaha i učitelům dávat metodickou volnost, a jedno z hnutí, třeba za uměleckou výchovu, můžeme aplikovat při aplikaci dodnes.

Dovolila jsem si tento historický exkurz, protože si myslím, že zákon, který dnes projednáváme, který nastavuje základní parametry předškolního, základního, středního, vyššího odborného vzdělávání, použila jsem pro ilustraci, protože jsme ve školství a máme Jana Amose Komenského, udělat takový příměr: