Je to dáno mimo jiné tím, že tam s výrazným poklesem zemědělské činnosti rapidně ubylo pracovních příležitostí a lidi musí mnohem více než dříve za prací dojíždět. Také úpadkem veřejné dopravy jsou nejen místa, kam žádná veřejná doprava nejezdí v mimopracovních dnech. Jsou už i taková, kam nejezdí nikdy.

Venkov ale za to těžce platí a nejen finančně. Podle údajů organizace „Transport  and Environment“ zaplatí běžný řidič ročně za pohonné hmoty 500 eur, tedy asi 13 500 korun. Podle dalších údajů, domácího původu, dokonce přes 22 000 korun. Ještě horší jsou ovšem ztráty na životech. Z důvodů naprosté nezbytnosti sedají za volant i lidé, kteří by to kvůli vážným zdravotním problémům rozhodně dělat neměli. A mnozí tak zcela zbytečně za tím volantem i umírají.

Přece jen jiné je to ale ve městech nebo v oblastech, kde veřejná doprava funguje. A jestliže, jak píše Kamberský, třetina populace nemá na to, „aby si mohla za 550 korun koupit měsíční cestování“ veřejnou dopravou (tedy za 6 600 ročně), jakým zázrakem uživí auto za nejméně dvojnásobek té částky? Nejméně proto, že benzínem ty platby rozhodně nekončí, nehledě na to, že auta zájemci taky nedostávají zadarmo.