Nevadí mi jen konkrétní zákon, ale vůbec samotná podstata přístupu k českému školství. Je nám jedno, jací jste, tu máte nepadnoucí, plošné nařízení pro všechny, bez rozdílu. Dle stejného principu by v prodejnách obuvi mohly být páry od jednoho modelu a o jedné velikosti – ano, dostane se spravedlivě na všechny a chodit se v tom také nějak dá. Ale pohodlné to tedy není. S takovou se člověk a ani školství v Česku daleko nedostane.
Proč? Plošná opatření mohou být efektivní ve sféře, která je více či méně homogenní. To ale tuzemské školství ani zdaleka není. Ještě v devadesátých letech byla všechna gymnázia v podstatě stejné kvality, stejně tak všechny základní a učňovské školy. Celoplošná opatření tehdy měla kýžený efekt u téměř všech dotčených.
Dnes existují gymnázia špičková, průměrná i tragická. Existují významné rozdíly dokonce i mezi mateřinkami. Celoplošné, byť dobře míněné opatření v lepším případě polovině pomůže a druhé polovině uškodí. Zářným příkladem, že plošná opatření nejsou to pravé ořechové, jsou ony slavné státní maturity, které měly nahradit přijímačky na vysoké školy. A výsledek? Jen si zkuste jít s maturitním vysvědčením na vysokou školu a dožadovat se na základě výsledků přijetí ke studiu.
Kde je zdravý rozum, nejsou potřeba zákony.
Ministři školství by si jednou provždy měli odpustit ambice přicházet s bombastickými návrhy, jak z celorepublikové úrovně vše, i v těch nejmenších ústavech v republice, vyřeší. Odporuje to zdravému rozumu. Klíčovou proměnnou celé rovnice je přece vztah: ředitel školy – učitel. Na vyšší úrovni pak ve vztahu zřizovatele a ředitele školy. Nikde žádná celorepubliková úroveň, pouze krajská či obecní. Jsem přesvědčen, že ředitel školy ví zdaleka nejlépe, jestli jeho pedagog odvádí kvalitní práci či nikoliv. Zřizovatel (kraj či obec) zase nejlépe ví, jestli ředitel vede svou školu dobře.
Ministr se naopak musí zaměřit na stanovení spodních limitů pro školy, stanovit základní míru dotací a nezbytný objem prostředků na platy učitelů. Vše ostatní musí být v gesci krajských úřadů, které mají přímý kontakt s vedením škol a tato zařízení pro ně nejsou jen jednou z mnoha položek na celorepublikovém seznamu.
Dnešní významně diferencovaný soubor školských zařízení a stále pokračující plošná opatření bez valného užitku by měly kraje a obce a jejich samosprávy inspirovat k větší emancipaci. Ministerstvu tak odpadne kus odpovědnosti a práce, která se stejně míjela účinkem. Neúspěchy z posledních 20 let jsou už dostatečným ponaučením...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: TOP 09
