Nevadí mi jen konkrétní zákon, ale vůbec samotná podstata přístupu k českému školství. Je nám jedno, jací jste, tu máte nepadnoucí, plošné nařízení pro všechny, bez rozdílu. Dle stejného principu by v prodejnách obuvi mohly být páry od jednoho modelu a o jedné velikosti – ano, dostane se spravedlivě na všechny a chodit se v tom také nějak dá. Ale pohodlné to tedy není. S takovou se člověk a ani školství v Česku daleko nedostane.

Proč? Plošná opatření mohou být efektivní ve sféře, která je více či méně homogenní. To ale tuzemské školství ani zdaleka není. Ještě v devadesátých letech byla všechna gymnázia v podstatě stejné kvality, stejně tak všechny základní a učňovské školy. Celoplošná opatření tehdy měla kýžený efekt u téměř všech dotčených.

Dnes existují gymnázia špičková, průměrná i tragická. Existují významné rozdíly dokonce i mezi mateřinkami. Celoplošné, byť dobře míněné opatření v lepším případě polovině pomůže a druhé polovině uškodí. Zářným příkladem, že plošná opatření nejsou to pravé ořechové, jsou ony slavné státní maturity, které měly nahradit přijímačky na vysoké školy. A výsledek? Jen si zkuste jít s maturitním vysvědčením na vysokou školu a dožadovat se na základě výsledků přijetí ke studiu.
Kde je zdravý rozum, nejsou potřeba zákony.