Hlavou se jí honily scénáře toho, co by se stalo, kdyby proti zloději zakročila. Vzhledem k tomu, že má legálně drženou pistoli, bylo by to zdánlivě snadné. Nicméně díky své profesi věděla, co by se stalo potom. Pokud by zbraň musela použít. A pokud by třeba zloděj měl jen nůž. Nebo by ozbrojen nebyl vůbec.

Takže si pragmaticky vyhodnotila pro a proti a neudělala nic. Počkala, až odejde a zavolala policii. A ta to celé po několika týdnech odložila. Petra přišla o peněženku, mobil a pár drobností. A o iluze. A ten nepotrestaný zloděj může zítra vlézt do bytu i k vám. A když ho přitom přetáhnete třeba židlí přes hlavu a zraníte, půjdete možná do vězení. Protože on přece přišel jen krást a nechtěl vás napadnout. Takže budete řešit stejný problém jako Petra.

Ve Spojených státech, ale také třeba v Irsku, Itálii nebo Maďarsku tohle dilema nemají. Mají v zákoně takzvanou “doktrínu hradu.” Ta říká, že se můžeme beztrestně bránit proti lidem, kteří k nám do bytu nebo domu vniknou násilím nebo překonají překážku určenou k zabránění vniknutí. A nepřemýšlet nad tím, co je přiměřená obrana. Prostě “Můj dům, můj hrad.”  Historie doktríny sahá až ke Starému zákonu, kdy je její hrubá verze zmíněna v knize Exodus: “Jestliže bude zloděj přistižen při vloupání a bude udeřen tak, že zemře, nebude ten, kdo ho udeřil, vinen prolitou krví.”