Jeden z argumentů, který jsem slyšel poměrně často, byl od lidí, kteří v Praze programově jezdí na černo. “Nesouhlasíme, aby byla MHD placená, měla by být zadarmo,” vysvětlují. “Naše černé jízdy jsou politickým protestem.”

Když to slyším, vzpomenu si na Dostojevského Zločin a trest. Ti “politicky protestující černí pasažéři” román zřejmě nečetli, jinak by totiž volili jinou formu prosazování svých názorů na finacování hromadné dopravy.

Dostojevského hrdina Raskolnikov protestuje proti společenským zlořádům tím, že starou lichvářku z Petrohradu umlátí sekerou. Ten suše technický popis vraždy si pamatuji dodnes: “Úder vedl přímo na temeno. Vykřikla, ale docela slabounce, a znenadání se schoulila k podlaze, ačkoliv ještě stačila zdvihnout obě ruce. Tu udeřil vší silou ještě jednou, zase tupým koncem a zase do temene. Krev vychlístla jako z převržené číše a tělo se zvrátilo naznak…”

Psychopat? Ne, Raskolnikov byl idealista. Ten hodný a spravedlivý člověk vraždil prostě proto, aby svět učinil lepším. Sekera je pro něj stejnou formou protestu, jako pro jiné lidi jízda na černo. Všichni cítíme, že altruistická vražda je nonsens, nesmysl z podstaty věci. Něco jako čaj v plechovém hrnku, ohřívaný v mikrovlnce. “Ušlechtilé” porušování přepravního řádu v MHD ale snad nonsens není? V míře “zločinu” je sice jistý rozdíl, ale podstata věci zůstává stejná.