Jak to zařídit, aby naše země a náš národ byl sebevědomým, hrdým, statečným, spravedlivým, atd.? Nikdo jiný než my za nás tyto ideály naplňovat nebude. Pokud to závisí na nás, nepůjde to bez proměny pohledu na sebe sama. Tj. kdo jsme byli, kdo jsme a kým být chceme.

Neposuneme se, dokud bude přetrvávat např. aureola Aloise Jiráska. Byl to výborný literát, který však dějiny domýšlel a přibarvoval k obrazu svému. Dobrý vypravěč, ale špatný historik. Jeho zkreslený a nepravdivý pohled na naši minulost pak povýšila komunistická totalita na povinný a správný pohled na naše dějiny. To stále dosti mezi většinovou populací přetrvává.

Nerozumím tomu, proč ve společnosti přetrvává úcta a obdiv k Janu Žižkovi a jeho době. Věcně vzato byl největším masovým vrahem v českých dějinách. Nelítostným a nemilosrdným. V kronice dobového pamětníka (Vavřinec z Březové) se lze mj. dočíst, že po dobytí Prachatic nahnal ženy a děti z města do kostela, zamkl jej a nechal je upálit. Nic nedal na prosby křičících žen a plačících dětí o milost... Z evropského pohledu to byl násilný zločinec, který zpustošil naši zemi i přilehlé zahraničí, kterým začalo dlouhé období našeho úpadku a izolace. Navzdory tomu je stále vnímán veskrze pozitivně, ba dodnes existuje v ČR více než 300 ulic a náměstí v našich obcích a městech, jež nesou jeho jméno.

Nerozumím, proč doba pobělohorská je nazývána dobou temna (17., 18. stol.). Byl to čas všeobecného kulturního rozmachu (literárně, architektonicky, hudebně...). A 19. stol.? České země byly v této době hospodářsky nejvyspělejší částí Rakousko-Uherska, srovnatelné svojí úrovní s nemnohými oblastmi západní Evropy. Národní obrození a nebývalý rozkvět české kultury a vůbec češství přišel také v tomto čase. Takto útisk vskutku nevypadá. Přestože v odborných kruzích se delší čas již ví, že Rakousko-Uhersko nebylo žalářem národů, ale spíše útočištěm národů, tak jej stále haníme. Přesto my Češi na tyto časy hledíme s despektem, jako na časy zlé.

A co český postoj k víře, křesťanství? Dnes jsme považováni za nejbezbožnější národ Evropy. Řada Čechů je na to hrdá. Ale na co? Co je obsahem této hrdosti? To, že mohou být lidé ateisty, za to vděčí právě křesťanství, aniž si to uvědomují. Křesťanský pohled na svět přinesl dějinnou revoluci - zbavil nás, odkazem na betlémské a golgotské skutečnosti, dosavadního neopodstatněného strachu z „nadpřirozených“ přírodních sil, různých víl, skřítků, múz, vodníků atd. (relikty této minulosti přetrvaly např. v našich pohádkách), před kterými se do té doby krčil a strachoval svět. Křesťanství přineslo zprávu, že toho se není třeba bát, neboť smysl a síla světa spočívá v Ježíši Kristu. Ten na zlo a násilí nabízí jiné úspěšné odpovědi – lásku, pokoj, porozumění. S tím k nám přišli Cyril a Metoděj. To v praxi ukázal kníže Václav. Tím žil „největší Čech“ Karel IV. Málo se ví, že jeho politika byla úspěšná a království prosperovalo díky křesťanskému milosrdenství. V jeho časech, kdy po celé Evropě probíhaly neustálé boje, v českých zemích za jeho dlouhé vlády neřinčely zbraně ani jednou (!). Zcela ojedinělý evropský úkaz. Proč? Protože pokud nějakého soupeře přemohl (vyjednáváním, diplomaticky, dynastickým sňatkem, ekonomicky), nezničil jej úplně, ale podal mu ruku a nechal povstat. Nezvyšoval tak nepřátelství a nenávist, naopak jej tlumil a budil porozumění.