Českem již dlouhé měsíce hýbe případ rodiny Michalákových, odebraných synů jejich matce. Není to jediná patálie (původem) českých dětí v Norsku. Ba ani jiných sporných násilných odebrání dítěte rodině. Méně se totiž ví o kauzách dětí z jiných zemí, které mají co do činění s Barnevernetem. O stovkách a tisících rodilých dětí Norů ani nemluvě.

Trochu faktů. Statistický úřad v Norsku uvádí, že v roce 2012 byl počet dětí s „opatřeními“ 46 419 (asi 38 tis. tzv. podpůrných opatření a něco přes 8 tis. pečovatelských opatření u nezletilých do 18 let). Pro srovnání v České republice, která má víc jak dvojnásobný počet obyvatel než Norské království, bylo v ústavních zařízeních na základě soudního rozhodnutí v témže roce 7 651 dětí (do 15 let). To je ověřitelná statistika. Podivný nepoměr, jehož vyznění nechám na laskavém posouzení čtenáře. Nadto existují svědectví, která jsou ještě dramatičtější. Norský právník a kritik Barnevernetu Marius Reikeras tvrdí, že je rodičům v Norsku ročně odebíráno až 12 000 dětí (červen 2014).

V odborných pracích v USA byla hodnocena efektivita umístění náhradní péče. Výsledným výstupem byla také informace, že v náhradní péči je 6x vyšší pravděpodobnost týrání dětí než v běžných rodinách. Litevská televize LNK viní Barnevernet z toho, že je jeho jednání cílené, a to z důvodu posílení tamějšího slabého genofondu. Norsko je zemí se 'zvýšeným´ výskytem Downova syndromu, velmi nízkou porodností a častým incestem (duben 2015). Nemluvě o finanční motivaci, kdy pěstounská rodina, která v Norsku pečuje o dvě děti, na ně pobírá kolem 15 tisíc euro, tj. při aktuálním kurzu asi 414 000,- Kč měsíčně.

Barnevernet má poněkud zvláštní pravomoci. Např. jeho pracovníci mohou kdykoli během dne přijít do rodiny s nárokem na vpuštění do bytu. Pokud je někdo doma a pracovníkům nejsou ihned otevřeny dveře, je to zaznamenáno a může být použito jako „důkaz“, že rodiče chtějí něco skrývat. Soudy, které rozhodují o dětech z jiných zemí, jsou uzavřené a na jejich jednání nejsou pozváni zástupci z ambasád či ochránci práv z domovských zemí dítěte. Barnevernet u norských soudů zvítězí v devíti z deseti soudních kauz… Přes silnou podporu státu, či snad právě proto(?), používá podivné metody práce. V květnu roku 2015 norský soud prokázal v případě syna odebraného norské matce, že Barnevernet zatajoval a falšoval výpovědi, aby nemusel vrátit matce odebraného syna, který přesto měl i po třech letech ke své matce stále silné vazby. „Ty děti prostě neměly být matce odebrány a sociální služba falšovala své zprávy, když tvrdila, že chlapec o matku nestojí,“ řekl advokát matky norskému listu Dagbladet. Ve skutečnosti to bylo tak, že chlapec nikdy nepřestal chtít k matce zpátky. (Lébr T.: Barnevern falšoval své zprávy, rozhodl soud. Norka získala syna zpět. iDNES.cz. 2015-05-30)

Jiný případ  barnevernetského cynismu sahá do Indie. Jedná se o odebrání dvou dětí dvojici cizích státních příslušníků, kteří pracovali v Norsku - Anurupovi (geofyzik a IT specialista) a Sagarice Bhattacharyovým (viz thehindu.com, duben 2012). Důvodem pro odebrání dětí mělo být, že děti jedly rukama a spaly s rodiči ve společné posteli. Sociální pracovníci se ptali, proč spí s dětmi v jedné posteli, táta se synem, matka s dcerou. Věc rodiče vysvětlili kulturní zvyklostí, kdy děti nespí nikdy samy v jiné místnosti. Pro norské úřady to však bylo neakceptovatelné. Úředníci Barnevernetu rovněž nesouhlasili s tím, že matka kojila dítě, aniž by mu držela hlavičku těsně u těla. Rodiče následně s dětmi po jejich odebrání s nimi mohli hovořit dvakrát za rok 60 minut. Nejmladší, osmiměsíční holčička, byla odebrána matce v době, kdy byla ještě kojena. Berit Aarset, která stojí v čele organizace pro lidská práva v Norsku, označila tuto událost „státní únos“.