Zatím sice v českých školách pracuje více než 157 tisíc učitelů a učitelek, jenže více než polovina z nich je ve věku těsně před odchodem do důchodu. Nebo už v důchodu jsou a učí, aby si k penzi trochu přivydělali. Otázkou je, jak dlouho to ještě vydrží a jak dlouho je to bude ještě bavit. Mezi nejstarší učitelskou generací a absolventy totiž zeje propast – jen minimum učitelů je v tzv. středním věku, tedy mezi 30 a 50 lety. A absolventi pedagogických fakult vydrží většinou jen dva až tři roky a odcházejí do pojišťoven, bank a na úřady. Je totiž třeba pořídit si bydlení nebo dokonce děti, a to s učitelským platem nelze. Nebo také zjistí, že škola s inkluzí je něco, na co je fakulta nemohla připravit.

V posledních letech Ministerstvo školství přidává učitelům místo peněz především práci a to ve ztížených podmínkách. K tomu další a další papíry, které musí vyplňovat. Napřed přišli s rámcovým vzdělávacím programem, školním vzdělávacím programem a akčními plány. To všechno si učitel musí vyrobit ještě před tím, než začne dělat to, kvůli čemu do školy chodí – tedy učit. To není žádná příprava na výuku. Žádná výroba materiálů, které by učitel využil v hodině s dětmi. To je jen bohapustá byrokracie, kterou školám nařídila ministerská vrchnost. Papírů je tolik, že by se s nimi dala vytapetovat škola zevnitř i zvenku.

Pak přišlo dvojí vyplňování třídnic – elektronické a papírové. Někdo na ministerstvu měl ten skvělý nápad, že papírové třídnice nahradí elektronickými, aby se šetřil papír. Pak se ale zjistilo, že papírové třídnice nelze zrušit, protože musí být vedeny pro případ požáru nebo evakuace školy. Podle nich se totiž sčítají evakuované děti. Takže se papírové třídnice zase zavedly, ale ty elektronické nikdo nezrušil. Tak je učitel musí psát dvakrát.