Za několik týdnů, přesněji 23. a 24. května, nás čekají volby do Evropského parlamentu. V těchto volbách, v nichž je celá Česká republika jediným volebním obvodem, budeme vybírat 21 poslanců, kteří nás budou dalších pět let zastupovat v Evropské unii.

Je poněkud paradoxem, že si na jednu stranu stěžujeme na malou míru demokratičnosti rozhodovacích procesů v Evropě, na druhou stranu možnosti zvolit si demokraticky v přímé volbě své poslance v Evropském parlamentu pravidelně nevyužívají přibližně dvě třetiny voličů u nás. Přitom o samotné existenci celoevropského parlamentu snily generace lidí před námi – připomeňme alespoň mírovou iniciativu krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad, vizi Spojených států evropských Victora Huga či třeba plány Winstona Churchilla na poválečné řešení evropské situace. Dnes si již neuvědomujeme, že nejednotná Evropa vždy byla Evropou válečnou, nacionalistická Evropa sebe samu přivedla ke dvěma světovým válkám, dějům apokalyptickým a nelidským.

Kdo zastupuje Českou republiku v Evropském parlamentu, který je nadán silnými zákonodárnými pravomocemi, rozhodně není jedno. Sáhněme si však do svědomí, kolik europoslanců skutečně známe jménem a co od nich chceme? Uvědomujeme si, kdo z nich neustále kritizuje samotnou existenci svého chlebodárce, tedy Evropské unie? A kdo z nich zastává názory, které většina civilizovaného světa pokládá za extremistické? Kdo z nich naopak aktivně pracuje pro lepší Evropu, Českou republiku či dokonce pro Moravu a co pro ni udělal?