Vážené kolegyně, vážení kolegové,
dovolte mi na úvod této mimořádné schůze, abych se vyjádřil k bodům, které máme dnes nebo možná v příštích dnech nebo týdnech projednávat. Nebudu mluvit o každém z nich jen izolovaně, protože přestože se jedná o různé oblasti, od veřejných financí přes bydlení, média, veřejné služby až po jednací řád, mají jedno společné, ve všech těchto případech rozhodujeme o pravidlech. O tom, jak budou nastavena. A především o tom, zda budou skutečně platit. A právě na to bych se chtěl ve svém vystoupení k jednotlivým bodům soustředit.
Nejprve tedy k vládnímu návrhu změn v oblasti veřejných rozpočtů. Už v tuto chvíli je ale potřeba říct jednu zásadní věc zcela otevřeně. To, co dnes a v příštích dnech budeme projednávat, už není jen debata o nastavení fiskálních pravidel. To, co dnes projednáváme, je pokus vlády tato pravidla obejít. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vládní představitelé v posledních dnech předložili k tomuto tisku pozměňovací návrhy, které zásadním způsobem mění jeho smysl.
Tyto návrhy totiž nevedou ke zpřesnění pravidel, nevedou k jejich posílení, vedou k jejich oslabení a především vedou k rozšíření výjimek. Výjimek, které umožní vládě a konkrétně ministryni financí vyvázat se z limitů, které jinak platí pro všechny, řekněme to bez obalu. Díky těmto výjimkám si vláda otevírá cestu k rozpočtu se schodkem přesahujícím 400, 400 miliard korun. Ne proto, že by to bylo nezbytné, ale proto, že bez těchto výjimek není schopna rozpočet na příští rok vůbec sestavit. A ten klíčový moment celé dnešní debaty, bez tohoto zákona a bez těchto vládních pozměňovacích návrhů není ministryně financí Alena Schillerová schopna předložit rozpočet na příští rok.
A to není technický problém. To je politické selhání. To je přiznání, že vláda neumí šetřit, že neumí konsolidovat veřejné finance, že místo odpovědné fiskální politiky volí jednodušší cestu změnit pravidla tak, aby odpovídala jejímu chování. Tato situace není izolovaná. Navazuje na to, co jsme zde zažili při schvalování letošního státního rozpočtu. Tehdy vláda předložila rozpočet, který byl v rozporu se zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti a vládní většina jej přesto schválila vědomě, bez jakékoliv snahy ten rozpor odstranit.
Dnes jdeme ale o krok dál. Dnes už se vláda ani nesnaží tvářit, že pravidla dodržuje. Dnes přichází s návrhem, jak si pravidla upravit tak, aby je dodržovat nemusela. To je poměrně zásadní posun a velmi nebezpečný precedens, protože pokud připustíme, že pravidla lze obejít výjimkou, výjimku si definuje sama vláda a parlament ji bez odporu schválí, pak už nehovoříme o fiskálním rámci, hovoříme o fikci fiskálního rámce. Dovolte mi připomenout jednu jednoduchou věc. Fiskální pravidla mají smysl pouze tehdy, pokud platí i ve chvíli, kdy jsou nepohodlná.
Vadí vám, když Petr Macinka říká o oponentech, že jsou ,,méněcenní" ?Anketa
Pokud ale platí jen tehdy, když se vládě hodí, nejsou to pravidla, pak jsou pouhou dekorací. A právě proto považuji vládní pozměňovací návrhy za naprosto nepřijatelné nejen z hlediska jejich obsahu, ale především z hlediska principu, který zavádějí; principu, že místo odpovědnosti zavedeme výjimky, místo konsolidace zavedeme únik, místo disciplíny zavedeme flexibilitu bez hranic.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, dnes stojíme před velmi jednoduchou volbou. Buď potvrdíme, že pravidla platí i pro vládu, že schodek veřejných financí má své limity a že odpovědná fiskální politika není volitelná, anebo dáme vládě bianco šek na další zadlužování, legitimizujeme rozpočty s deficitem přes 400 miliard korun a definitivně rezignujeme na rozpočtovou odpovědnost.
A dovolte mi říct ještě jednu větu zcela jasně. Pokud dnes připustíme tyto výjimky, nebudeme to za rok řešit, nebudeme za rok řešit, jestli je schodek 400 miliard korun. Budeme řešit, proč je ještě vyšší, protože bez pravidel neexistuje brzda. Proto považuji dnešní debatu za naprosto klíčovou. Není to debata o technickém vyřešení. Je to debata o tom, zda tato Sněmovna ještě bere vážně vlastní zákony.
Vážení kolegové, já vás vyzývám, abyste vládní pozměňovací návrhy odmítli, abyste podpořili naopak naše návrhy, které naopak posilují vymahatelnost pravidel, omezují prostor pro výjimky a vracejí fiskální politiku k odpovědnosti, protože stát, který si upravuje pravidla podle aktuální potřeby vlády, není silný stát. Je to stát, který ztrácí kontrolu nad vlastními financemi, a to je cesta, která nemá a nemůže mít dobrý konec.
Dalším bodem, který má být na této mimořádné schůzi projednáván, je vládní novela zákona o podpoře bydlení. Na první pohled jde o technickou úpravu, kterou vláda označuje jako racionalizaci systému, ale při bližším pohledu je zřejmé, že návrh v sobě nese zásadní problémy, které nelze přehlížet.
Za prvé, novela omezuje dostupnost pomoci. Zavádí například podmínku dvouleté vazby na území a současně zužuje okruh lidí, kteří mají nárok na poradenství. Jinými slovy, pomoc se posouvá až do okamžiku, kdy je problém akutní, a to je krok špatným směrem, protože smyslem systému podpory bydlení má být prevence, ne řešení situace ve chvíli, kdy už je krize naplno rozvinutá.
Za druhé, návrh přenáší odpovědnost na obce, aniž by jim dal odpovídající nástroje. Stát říká samosprávám: budete řešit bytovou nouzi, ale zároveň nepřináší tomu odpovídající podporu, a to i tu finanční. Metodická podpora je jistě důležitá, ale sama o sobě nezaplatí provoz kontaktních míst, ani práci lidí v terénu, a to je problém, který z praxe velmi dobře znají starostové a starostky.
Za třetí. Vláda mluví o úsporách, ale není schopna je přesně vyčíslit. Současně přesouvá prostředky uvnitř rozpočtu, často na úkor jiných důležitých programů, například rozvoje regionů. To nepůsobí jako promyšlená koncepce. To působí jako improvizace.
A konečně, návrh přichází v době, kdy celý systém podpory bydlení ještě není plně funkční. Digitalizace je nedokončená, řada procesů má probíhat manuálně ještě několik let a obcím hrozí další nárůst administrativní zátěže. Místo stabilizace systému tedy přichází další změna.
Abych to shrnul, návrh v této podobě omezuje dostupnost pomoci, oslabuje preventivní funkci systému, přenáší odpovědnost bez odpovídající podpory a zvyšuje nejistotu v době, kdy by měl systém začít fungovat. Pokud chceme skutečně řešit problém bydlení, nemůžeme pomoc zužovat, nemůžeme ji odkládat až do krizového okamžiku a nemůžeme ji stavět na bedrech obcí bez dostatečné podpory. Proto tento návrh potřebuje zásadní úpravy a především poctivou debatu o tom, jak má systém podpory bydlení v České republice skutečně fungovat.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych se nyní vyjádřil ještě k dalšímu bodu, kterým je senátní návrh ústavního zákona, sněmovní tisk 47, tedy návrh na rozšíření kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu na hospodaření České televize a Českého rozhlasu. Chci říct hned na úvod zcela jasně, tento návrh v principu jednoznačně podporujeme. Podporujeme nezávislou vnější kontrolu hospodaření médií veřejné služby, podporujeme transparentnost, podporujeme odpovědnost, podporujeme to, aby veřejnost měla jistotu, že prostředky, které jsou vybírány na základě zákona, jsou využívány účelně, hospodárně a transparentně. Tento návrh však nelze v současné rozjitřené situaci brát zcela izolovaně od vládního plánu na likvidaci České televize a Českého rozhlasu. Jedna věc je nezávislá kontrola hospodaření ze strany NKÚ, druhá a v tuto chvíli neoddělitelná věc je systémová změna, která by média veřejné služby učinila finančně a institucionálně závislými na státu, vládě nebo na momentální parlamentní většině. Jedna věc je kontrola, druhá věc je ovládnutí. Jedna věc je transparentnost, druhá věc je mocenský tlak, jedna věc je vnější auditní pohled nezávislé instituce, druhá věc je zásah do financování, autonomie, právní kontinuity a redakční nezávislosti médií veřejné služby. A já považuji za mimořádně důležité, aby se na tyto věci nezapomínalo.
Senátní návrh říká v zásadě jednoduchou věc. Do čl. 97 ústavy se má doplnit, že Nejvyšší kontrolní úřad bude kontrolovat také hospodaření právnických osob zřízených zákonem, které poskytují veřejnou službu v oblasti televizního a rozhlasového vysílání, tedy České televize a Českého rozhlasu.
To je návrh věcně srozumitelný, je ústavně čistý, je relativně úzce vymezený a je dlouhodobě diskutovaný. Není to žádný překotný nápad z posledních dnů. Není to účelová reakce na jednu aktuální politickou kauzu. Není to přílepek, není to bič na redakce. Je to návrh, o kterém se vede debata řadu let a který má logiku právě v tom, že posiluje veřejnou důvěru v hospodaření institucí, nikoliv politickou kontrolu nad jejich obsahem.
NKÚ má kontrolovat hospodaření, to je legitimní. Je to správné. To je samozřejmě veřejně obhajitelné. A to je také hranice, kterou musíme velmi pečlivě chránit, protože jakmile by se z kontroly hospodaření stal nátlak na obsah, byli bychom úplně jinde. A tam jít nesmíme. Právě proto říkám – ano, jsme pro tento návrh, ale současně dodávám – nepovažuji za správné v tuto chvíli tlačit na pilu. Nepovažuji za správné dělat z tohoto návrhu součást širší vládní ofenzivy vůči médiím veřejné služby. Nepovažuji za správné, aby byl návrh na rozšíření působnosti NKÚ zneužit jako politická zástěrka pro něco úplně jiného, protože vláda současně předkládá zásadní systémovou změnu médií veřejné služby. Změnu, která podle mého názoru vyvolává otázky ohledně – ani ne podle mého názoru – ono je to zcela zřejmé, vyvolává otázky ohledně financování, právní kontinuity, redakční autonomie, vymezení veřejné služby a politické nezávislosti České televize a Českého rozhlasu. A v takové situaci je potřeba postupovat velmi obezřetně.
Jinak řečeno, kontrola hospodaření ano, zestátnění financování ne, transparentnost ano, politický dohled ne, nezávislá NKÚ ano, vládní peněžní kohoutek ne. To je rozdíl, který musí zaznít jasně. A já ho říkám proto, aby nebylo možné naše stanovisko překrucovat. Nejsme proti kontrole, naopak jsme pro kontrolu, ale jsme proti tomu, aby se slovo kontrola stalo kouřovou clonou pro oslabení nezávislosti médií veřejné služby. V důvodové zprávě se správně připomíná, že současný model kontroly hospodaření České televize a Českého rozhlasu stojí především na jejich radách a dozorčích komisích, tedy na vnitřních kontrolních mechanismech. Návrh argumentuje tím, že NKÚ představuje vnější nezávislost, svou kontrolu, která může posílit transparentnost a důvěru veřejnosti. S tím lze samozřejmě souhlasit a dokonce bych řekl, že v dnešní atmosféře je to argument ještě silnější než dříve, protože důvěra v instituce nevzniká tím, že kontrolu odmítáme. Důvěra vzniká tím, že kontrola je jasná, odborná, nestranná a nezávislá. A právě proto může být NKÚ vhodným nástrojem. A zde se dostáváme k důvodu, proč varuji před přílišným spěchem.
Změna ústavy není běžná novela. Není to technická úprava prováděcí vyhlášky, je to zásah do základního právního rámce státu. Důvodová zpráva sama správně říká, že při novelizaci ústavy je na místě velká zdrženlivost a že změny by měly být prováděny na základě pečlivé analýzy a široké odborné a politické diskuse. Právě to je důležité. My můžeme a patrně budeme pro, ale když jsme pro, neznamená to, že musíme rezignovat na pečlivost. Neznamená to, že musíme přistoupit na překotné projednávání. Neznamená to, že musíme přehlížet ten širší kontext, na který upozorňuji, a ten kontext je dnes mimořádně, mimořádně citlivý. Viděli jste tisíce, desetitisíce lidí včera na Staroměstském náměstí právě z tohoto důvodu a z těchto obav.
Proto říkám, pojďme tento návrh projednat věcně. Pojďme ho podpořit v principu. Pojďme se bavit o přesném rozsahu kontroly. Pojďme se bavit o návazné novele zákona o NKÚ. Pojďme se bavit o tom, jak zaručit, aby kontrola hospodaření nikdy nebyla vykládána jako oprávnění zasahovat do redakční autonomie. Ale nedělejme z toho součást politické kampaně proti České televizi a Českému rozhlasu. Nedělejme z toho další munici v debatě, jejímž skutečným cílem je oslabit a zlikvidovat média veřejné služby. Nedělejme z dobrého principu špatný nástroj.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem přesvědčen, že Česká televize i Český rozhlas se kontroly hospodaření ze strany NKÚ nebojí a nemusí se jí bát. Naopak. Pokud je kontrola nastavena správně, může jim i pomoci, může posílit jejich legitimitu, může posílit důvěru veřejnosti, může rozptýlit některé pochybnosti a může oddělit fakta od politických útoků. A to je důležité, protože média veřejné služby dnes čelí mnoha útokům. Často účelovým, často paušalizujícím, často vedeným nikoliv snahou zlepšit jejich fungování, ale snahou je oslabit a poškodit. O to důležitější je mít kontrolu, která bude odborná a hlavně nezávislá. Ne politickou, ne účelovou, ne selektivní, ale kontrolu, která obstojí.
Zároveň ale platí, že transparentnost nesmí být zaměněna za podřízenost, kontrola nesmí být zaměněna za řízení a odpovědnost nesmí být zaměněna za poslušnost. To jsou tři zásady, které musíme udržet, protože veřejná služba má smysl právě tehdy, když je nezávislá. Má smysl tehdy, když se nebojí klást nepříjemné otázky. Má smysl tehdy, když není finančně vydíratelná. A má smysl tehdy, když její hospodaření může být kontrolováno, ale její redakční rozhodování není řízeno politiky.
A právě proto musím znovu zdůraznit zásadní výhradu vládnímu návrhu zákona o médiích veřejné služby. Ten návrh totiž nejde směrem k posílení a zpřesnění fungujícího systému, jde směrem jeho rozvolnění, rozvolnění pravidel, rozvolnění definice veřejné služby a především rozvolnění pojistek nezávislosti včetně vytvoření větší finanční závislosti na státu. Jinými slovy, likvidace nezávislé České televize a Českého rozhlasu a jejich zestátnění.
Pod záminkou modernizace se bourají základní principy, na kterých Česká televize a Český rozhlas stojí. Místo stabilního a předvídatelného financování přichází větší závislost na rozhodování vlády a parlamentní většiny. A to je zásadní změna. Protože kdo rozhoduje o penězích, má vždycky i vliv. Místo jasných pravidel přichází vágní formulace, místo stability přichází nejistota. Místo posílení důvěry přichází prostor pro politický tlak, ať už přímý nebo nepřímý. A to je kruciální problém, protože média veřejné služby nepotřebují experiment, nepotřebují překotnou systémovou změnu, potřebují stabilní, srozumitelný a předvídatelný rámec. Potřebují jasně definovanou roli a především potřebují finanční a institucionální nezávislost na momentální politické moci.
Vládní návrh jde bohužel zcela opačným směrem. A pokud ho bude vláda i nadále prosazovat, neposílíme tím veřejnou službu, naopak otevřete tím prostor pro její oslabení, a tím i pro oslabení demokracie jako takové. A to je riziko, které bychom si neměli dovolit.
Vážené kolegyně, vážení kolegové. Za sebe jasně říkám, podporuji rozšíření působnosti NKÚ na hospodaření České televize a Českého rozhlasu, považuji nezávislou vnější kontrolu za legitimní a potřebnou. Považuji transparentnost hospodaření za důležitou pro důvěru veřejnosti, ale zároveň říkám, nespěchejme způsobem, který z této věcné ústavní změny udělá politický nástroj pro prosazování dalších vašich změn. V souvislosti s tím varuji před vládním plánem na systémové oslabení a likvidaci médií veřejné služby. Nedovolme, aby se dobrá myšlenka stala součástí špatného balíku.
Protože pokud dnes současně slyšíme návrhy na zásadní změnu financování, na oslabení právních pojistek a na větší závislost médií veřejné služby na státu, pak musíme být dvojnásob opatrní. Nemůžeme dát vládě možnost říkat, my přece jen posilujeme kontrolu. Ne. Posílení kontroly je jedna věc. Rozklad nezávislosti je věc druhá. A my podpoříme první, ale budeme se bránit tomu druhému.
Vážené kolegyně, vážení kolegové. Ústava se nemění každý den. A když už ji měníme, musíme vědět přesně proč, přesně jak a přesně s jakými pojistkami. V tomto případě smysl návrhu vidím a jsem rád, že na půdě opozice vznikl i pozměňovací návrh, který posílí právě ty zmiňované pojistky směrem k médiím veřejné služby. Děkuju za to kolegům.
Chci ale zároveň, aby byl celý ten návrh zákona projednán s respektem k ústavní vážnosti, nezávislosti médií veřejné služby a k tomu, že nejde o obyčejný politický spor. Jde o důvěru, o kontrolu, o nezávislost a o správné vyvážení těchto hodnot. Proto tento návrh v principu podporujeme. Ale budeme trvat na tom aby byl projednán odpovědně, bez zneužití, bez nátlaku, bez toho, aby sloužil jako zástěrka pro vládní snahu podřídit si a zlikvidovat Českou televizi a Český rozhlas.
Vážené dámy, vážení pánové. Dovolte mi, abych se ještě vyjádřil k poslednímu bodu navrhovaného programu této mimořádné schůze, kterým je sněmovní tisk 72, tedy návrh novely jednacího řádu Poslanecké sněmovny předložený skupinou poslanců v čele s Radkem Vondráčkem. A hned na úvod chci říct jasně. My jako TOP 09 jsme pro moderní Sněmovnu, jsme pro moderní jednací řád, jsme pro to, aby Poslanecká sněmovna nebyla institucí, která sama sebe paralyzuje. Jsme pro to, aby se zde vedla věcná politická debata. Ne nekonečné procedurální války.
Ale současně musím dodat jedno velmi důležité ale. Ne každá změna jednacího řádu je automaticky modernizace. Ne každé omezení řečnické doby je automaticky racionalizace. Ne každý návrh, který se tváří jako boj proti obstrukcím, je skutečně vyváženou reformou parlamentní kultury.
Tento návrh obsahuje některé změny, se kterými v zásadě problém nemáme. Například přejmenování Výboru pro mediální záležitosti na Výbor pro média kulturu, to odpovídá přesunu agendy kultury a je to věc, která má samozřejmě svou logiku. Návrh také upravuje vystoupení k programu schůze, zařazování vratek od Senátu nebo prezidenta na mimořádnou schůzi, časy pro třetí čtení, interpelace a některé otázky eLegislativy. Řada těch věcí je věcně diskutovatelná, řada z nich může přispět k větší předvídatelnosti jednání. Řada z nich reaguje na zkušenost, kterou jsme v minulém volebním období zažili.
Připomeňme si minulé volební období. Stali jsme se tady rekordmany. Bohužel rekordmany ve špatném slova smyslu, v délce jednání, v četnosti nočních schůzí, v obstrukcích, v soutěži, kdo vydrží déle u řečnického pultíku. A připomeňme si, kdo tehdy soutěžil. Byli to zejména představitelé tehdejší opozice, dnešní pan premiér, dnešní pan předseda Poslanecké sněmovny. Pánové, kteří tehdy od tohoto pultíku dělali tribunu nikoliv k projednávanému bodu, ale k parlamentní politické kampani.
A dnes titíž lidé přicházejí s návrhem, jak omezit řečnické časy, přednostní práva a průběh rozpravy. Promiňte mi, ale to je zcela ryzí pokrytectví. Já si velmi dobře pamatuji jednání z minulého volebního období. Pamatuji si, jak tehdejší opozice reagovala na jakoukoliv debatu o omezení přednostních práv. Pamatuji si, jak nám bylo říkáno, že jestli na přednostní práva sáhneme, tak opozice od tohoto pultíku neodejde. A hlavní autor téhle novely dokonce říkal, že se k tomuhle pultíku přiváže. Pamatuju si, jak kategoricky tehdejší opozice odmítala pravidla, která dnes sama navrhuje.
A teď najednou, když se opozice stala vládní většinou, najednou je všechno jinak. Najednou se má omezovat. Najednou se má racionalizovat. Najednou je potřeba bojovat s obstrukcemi, které tady zatím nejsou.
Když jste byli v opozici, byla to pro vás obrana demokracie. Když jste ve vládě, je to najednou problém, který se musí rychle řešit. To opravdu není konzistentní postoj, to je účelová změna pravidel podle momentální politické role. A to je přesně důvod, proč říkáme: Ano, modernizace jednacího řádu je potřeba, ale nesmí být účelová, nesmí být psána na aktuální většinu, nesmí být psána jako reakce na to, že vládě vadí opoziční kontrola, a už vůbec by se pravidla hry neměla měnit uprostřed rozehraného utkání.
Pokud chceme skutečně moderní jednací řád, pojďme vést debatu o celém novém jednacím řádu, nejen o dílčích změnách, nejen o tom, co se zrovna hodí vládní většině, nejen o tom, jak zrychlit průchod vládních návrhů Sněmovnou, protože Poslanecká sněmovna není převodová páka vlády, Poslanecká sněmovna není razítkovací úřad a už vůbec není žvanírna, jak o ní opakovaně mluví pan premiér. Poslanecká sněmovna je místo politické diskuse, místo kontroly vlády, místo, kde má zaznívat i nepohodlný názor opozice.
Jistě, obstrukce může být legitimní nástroj, ale jen tehdy, když je výjimečná, když upozorňuje na mimořádně závažný problém, když opozice říká: S tímto návrhem zásadně nesouhlasíme a využijeme všechny zákonné prostředky. Ale pokud se obstrukce stane každodenní praxí, tak jak jsme to viděli v minulém období, ztrácí svůj smysl, stává se rutinou, stává se divadlem a nakonec přestane zajímat i veřejnost. To jsme tady zažili. A obětí toho nebyli jen poslanci, obětí byli zaměstnanci Sněmovny, obětí byla kvalita legislativního procesu a v konečném důsledku i veřejná důvěra v parlament.
Proto neříkáme nic neměňme, neříkáme zachovejme všechny skuliny, neříkáme nechme Sněmovnu paralyzovat. Říkáme něco jiného: Měňme pravidla poctivě, měňme je předvídatelně, měňme je, pokud možno, s účinností od dalšího volebního období. V tomto smyslu s kolegy budeme podávat pozměňovací návrh. Měňme je tak, aby chránila jak právo většiny rozhodovat, tak právo menšiny mluvit a vyjádřit svůj názor. Protože demokracie není jen vláda většiny, demokracie je také ochrana opozice.
Chtěl jsem se vyjádřit k jednotlivým ustanovením a to si asi nechám potom až do věcné diskuse, až se dostaneme k projednávání tohoto bodu, ať už dneska nebo v příštích dnech nebo v příštích týdnech.
A dovolte mi závěrem k tomuto tématu říci ještě jednu obecnější věc. Jednací řád může pomoci, může odstranit některé excesy, může zavřít některé skuliny, může zpřehlednit jednání, ale sám o sobě politickou kulturu nevytvoří. O tom, zda bude Sněmovna důstojná, nerozhodují paragrafy. Rozhodují o tom sami poslanci, rozhodují o tom lidé, rozhoduje to, zda většina respektuje menšinu, zda menšina nezneužívá svá práva trvalé blokády, rozhoduje to, zda se u tohoto pultíku vede debata k věci, nebo osobní exhibici, rozhoduje to, zda vláda chápe Sněmovnu jako kontrolní orgán, nebo jako překážku, kterou je potřeba obejít.
My jsme pro moderní Sněmovnu, jsme pro moderní jednací řád západního střihu, ale nejsme pro účelové změny, které si většina píše sama pro sebe. Nejsme pro změny, které se tváří jako modernizace, ale ve skutečnosti mají jen zrychlit vládní legislativní válcování. A nejsme proto, aby ti, kdo včera obstrukce povýšili na každodenní metodu, dnes moralizovali o efektivitě.
Proto říkám, pojďme jednat. Pojďme změnit to, co změnu potřebuje, pojďme přiblížit Sněmovnu modernímu parlamentu. Ale dělejme to poctivě, s respektem k opozici, s respektem k rozhodnutím Ústavního soudu, s respektem k parlamentní debatě a hlavně s vědomím, že pravidla nemají sloužit jedné aktuální většině, ale této instituci jako celku.
Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi závěrem shrnout společného jmenovatele všech bodů, o kterých jsem mluvit. Na první pohled spolu možná nesouvisejí – veřejné finance, podpora bydlení, média veřejné služby, jednací řád Poslanecké sněmovny. Ale ve skutečnosti je spojuje jedna zásadní otázka – zda v této zemi budou platit pravidla a zda budou platit pro všechny včetně vlády.
U veřejných financí vidíme snahu obejít rozpočtová pravidla výjimkami. U podpory bydlení vidíme zužování pomoci tam, kde by stát měl problémům předcházet. U médií veřejné služby vidíme tlak na instituce, které mají být nezávislé na momentální politické většině. A u jednacího řádu vidíme pokus změnit pravidla hry ve chvíli, kdy se to vládní většině hodí.
My nejsme proti změnám, nejsme proti kontrole, nejsme proti modernizaci, nejsme proti odpovědnému zpřesnění pravidel. Ale jsme proti tomu, aby se správné pojmy zneužívaly jako zástěrka, aby se pod slovem flexibilita skrývalo obcházení rozpočtové odpovědnosti, aby se pod slovem racionalizace skrývalo oslabování prevence, aby se pod slovem reforma skrývalo zestátňování a politický tlak, aby se pod slovem modernizace skrývalo účelové omezování parlamentní debaty.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, stát nestojí jen na zákonech napsaných na papíře. Stát stojí na důvěře, že se podle těchto zákonů bude také jednat, a právě tato důvěra je dnes v sázce. Proto budeme podporovat návrhy, které posilují odpovědnost, transparentnost a nezávislost, ale budeme odmítat návrhy, které oslabují pravidla, obcházejí kontrolu nebo koncentrují moc v rukou momentální většiny. Protože pravidla buď platí, anebo neplatí. Neplatí jen v dobrých časech, neplatí jen tehdy, když se to hodí, a rozhodně neplatí jen pro ty druhé. A vláda nám bohužel ukazuje svojí každodenní prací opak.
Děkuju vám za pozornost.
Psali jsme:
box PL na Seznam.cz + ParlamentníListy TV
sledujte PL na YouTube + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na GoogleZprávy + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na Facebooku
