Milada Horáková byla popravena po procesu, který šlo jen těžko označit za skutečný soud. Byl už od počátku nespravedlivý, vykonstruovaný a bohužel i předem rozhodnutý. Nepomohly ani četné přímluvy řady osobností z celého světa – včetně například Alberta Einsteina – aby Milada Horáková byla ušetřena alespoň proto, že byla ženou a matkou. Život 48leté političky, právničky a bojovnice za práva žen vyhasl. Komunistický režim prokázal, že nemá ani špetku soucitu. Že je nesmířlivý, ať jde o kohokoliv. Že jeho brutalita nezná hranic. Že humanita či spravedlnost mu nic neříkají.

Některým – zvláště ve světě – se možná teprve tehdy, v červnu 1950, otevřely oči. Naděje, že se poválečné Československo po letech předchozí, nacistické totality dočká konečně svobody, demokracie a prosperity, ale vyhasla o více než dva roky dříve, než život Milady Horákové. V únoru 1948, byť k nástupu totality se schylovalo už dříve. Poprava Milady Horákové a dalších smyšlených „nepřátel režimu“ tak byla jen smutným vyvrcholením této temné kapitoly našich dějin, která na dlouhá desetiletí udusila zdravý rozvoj této země.

Pevná osobnost Milady Horákové může být jednak inspirací i pro dnešní generaci – jak svojí neústupností, tak svojí pokorou, kterou projevovala i těsně před popravou a především, neměli bychom zapomínat na to, že komunistický režim sice u nás před 30 lety naštěstí padl, zlo spočívající v této zvrhlé ideologii ale stále žije. A je smutným paradoxem, že to jsou právě komunisté, kdo dnes drží vládu u moci.