Je to možná klišé, ale nemohu si pomoci: „V tomto hříšném a žalostném světě se zkoušely a budou zkoušet mnohé způsoby vlády. Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.“ Tento tolikrát citovaný a omílaný výrok Winstona Churchilla mě asi nikdy nepřestane udivovat svou nadčasovostí, pravdivostí a svým vnitřním kritickým nábojem.

Ano, demokracie není dokonalá ani samospasitelná, ale je to to nejlepší, co máme. Rád bych to zdůraznil především ve světle pětadvacátých oslav 17. listopadu. Řada lidí totiž ráda zapomíná na to, jak vypadal komunistický režim. S nostalgií vzpomínají na dávno minulé časy, kdy „všechno bylo všech“ a stát každého „organizovaně“ vodil za ruku, aby v něm nevzbudil touhu po vlastní odpovědnosti a svobodě.

V těchto dnech budeme slavit den, kdy se mírumilovné mládí a svoboda střetly s násilím komunistické totality. Den, kdy studenti vyšli do ulic, aby řekli, co si myslí, a jejich hlasy byly brutálně umlčeny na Národní třídě v Praze. Právě odhodlání a odvaha studentského hnutí tehdy odstartovaly nenásilný převrat, pro který se vžilo označení „sametová revoluce“. Přese všechno napětí a počáteční nejistotu to bylo krásné období plné ideálů, nadějí a porozumění.