Z historicky známých pramenů a skutečností se dá vcelku dobře vyvodit, že mnohé v naší minulosti bylo jinak než jak nám bylo a doposud je předkládáno a jak ke své vlastní škodě věříme i my.

Domníváme se například, že jsme a vždy jsme byli malým, bezvýznamným národem, který byl ve srovnání se svými sousedy spíše na nižší úrovni. To je ale verze vítězů. Uveďme si zde některá fakta, která do tohoto obrazu příliš nezapadají.

Tvrzení, že naši předkové osídlili toto území ; až v šestém století našeho letopočtu, v době stěhování národů, je verzí germánských dějepisců a je to pravda jen zčásti. V pátém století do střední Evropy dorazily bojovné kmeny Čechů a Polanů, které později sehrály významnou roli při zadržování germánského náporu.A ještě dříve, kam už národní povědomí téměř nedosahuje, za dob Velké Moravy a Sámovy říše jsme byli místní velmocí, která dokázala opakovaně rozdrtit největší vojenskou sílu tehdejší Evropy – armády Franků. Děsivá porážka, kterou Frankové utrpěli u Wogatisburgu a po které se půl století neodvážili vstoupit na slovanské území, nemohla být dílem nějakého malého, teprve před nedávnem se zde usídlivšího kmene.

Druhá, mnohem početnější vlna slovanského osídlení však proběhla už před rokem 1000 př. n. l. Tento přátelský, mírumilovný lid vykácel pralesy, vysušil močály a proměnil je v úrodná pole a pastviny pro svá početná stáda. V průběhu staletí postavil množství osad, hradišť. Vždy s otevřenou náručí přijímal příchozí a vždy tvořil na našem území výraznou většinu (i v době příchodu Keltů a Germánů). Jeho sídla se rozkládala na území od Alp až k Černému moři, od Baltu až po Jadran.