Poslední desetiletí probíhá v celé Evropě živá diskuse na téma struktura zdrojů elektrické energie a jejich dlouhodobá udržitelnost. Nikdo nepopírá nutnost určité ekologizace energetiky a potřebnost hledání alternativních energetických zdrojů, některé kroky eurounijní byrokracie však postrádají racionální zdůvodnění a jsou odrazem „uhlíkové“ hysterie, která ovládla myšlení určité části evropských politiků. Aplikace tzv. zeleného údělu (green deal) by jednoznačně přivodila velmi hlubokou energetickou krizi.

Vlády některých členských států EU (Německo, Rakousko, ...) jdou ale ještě dále, a kromě likvidace zdrojů založených na spalování fosilních paliv nepřipouštějí ani rozvoj nejperspektivnějších a v principu velmi „čistých“ zdrojů založených na využití energie atomového jádra. Korunu této schizofrenní situaci pak nasadila současná ukrajinská krize, která v plné nahotě odhalila závislost velké části Evropy na dodávkách ruského zemního plynu považovaného ekologistickými politiky za relativně „čisté“ energetické medium.

Jak je na tom z tohoto hlediska Česká republika? Je třeba konstatovat, že velmi dobře. Struktura našich elektroenergetických zdrojů je dobře vyvážená a současná ukrajinská krize ji zásadním způsobem neohrožuje. Velkou část elektrické energie získáváme z atomového jádra. Uhelné elektrárny se sice postupně utlumují, jsou však dostatečně ekologizovány, a proto není nutno s tímto útlumem příliš spěchat.