Úvahy o zvýšení poplatků za televizi se českým veřejným prostorem táhly minimálně posledních deset let. Lobbisté veřejnoprávních médií si nakonec prosadili nejenom zvýšení, ale i rozšíření koncesionářského poplatku. Nově se z poplatku stává de facto daň z internetu. Nikoho asi nepřekvapí, že se tak stalo za doby tragické vlády Petra Fialy, která tak snad má pocit, že si nakloní redaktory ČRo a ČT před volbami. Přesto je ale možné vyjádřit naději, že si svým krokem vláda v ničem nepomůže, jen zase trochu přikrmí mediálního otesánka.

Veřejnoprávní média hospodaří s násobně vyšším rozpočtem, než státní komerční média. Celkově na poplatcích ročně vyberou téměř 10 miliard korun. Pokud bychom ale srovnali zpravodajství například stanice Prima CNN s Událostmi, jedná se skutečně o nějaký zásadní rozdíl? Jistě, stoupenci České televize namítnout, že její pořady musejí naplňovat přísná kritéria objektivity a nestrannosti. Jenomže to je jenom bláhový argument, možná tak vyčtený někde v učebnici mediální teorie. Ve skutečnosti jsou totiž veřejnoprávní média v oblasti publicistiky a zpravodajství s objektivitou na štíru.

Dejme několik příkladů za všechny: například předseda opoziční parlamentní strany SPD už nebyl do Otázek Václava Moravce pozván (nebyl pozván, nikoliv že pozvání odmítá, jak se snaží tvrdit na Kavčích horách) více než osm let. Zato Jana Maláčová, předsedkyně neparlamentní strany byla jen vloni u Moravce třikrát, letos už dvakrát. Uvidíme, jak oblíbená bude na Kavčícho horách nyní, v řadách Stačilo!. Jiný kejkl Česká televize předvedla při prezidentské volbě. Soustavně si do svých pořadů zvala Danuši Nerudovou, coby odbornici na důchodové systémy. Anebo před eurovolbama “nezávislého” ekonoma Niedrmaiera, aniž by tamní editory jakkoliv trápila jeho stranická afiliace k TOP 09. Výkony redaktorů, jako je Řezníček, Železný a Takáč raději ani nezmiňujme. Frekvenční analýzy hostů a jejich politických afiliací pak existují. Ale je to tak výbušný materiál, že z pohledu televizního a rozhlasového managementu nesmí nikdy být spatřeny veřejností, protože by se jednoznačně ukázalo, jak moc a komu veřejnoprávní média fandí. Tedy že jednoduše nedodržují zákon.

Jiným argumentem pak je, že veřejnoprávní média jsou nutná pro podporu domácí kultury. Tady je potřeba připustit, že argument má své racio. V budovách na Vinohradské i na Kavčích horách se nacházejí rozsáhlé archivy, jejichž správa také něco stojí. Podobně jako provoz ateliérů a studií. Bohužel však, současná tvorba opět pokulhává. Pokud dáme stranou tuctové seriály, detektivky a nejrůznější estrády, za posledních dvacet lety bychom ani tak nenašli mnoho děl, které by bylo možné zařadit ke zlatým fondům. Česká televize už ani neumí natočit pohádku, která by se veřejnosti líbila, protože její tvůrci mají pořád nějaké nutkavé puzení v pohádkovém příběhu převracet svět staletími prověřených archetypů boje dobra se zlem naruby. V pohádkách se tak setkáváme s ošklivou zlatovláskou, princeznou která zachraňuje prince, nebo nejapnými výchovně zaměřenými pohádkovými satirami. Výjimek, jako je pohádka Anděl Páně pak nalezneme skutečně poskrovnu, a to ještě připomeňme, jak režiséru Strachovi tuto oblíbenou pohádku strhala filmová kritika. Takže podpora domácí kultury je zcela jistě silnější argument k obhajobě existence veřejnoprávní tvorby než potřeba objektivního zpravodajství, nicméně by se tak ale také muselo dít.

Největší potíž veřejnoprávních médií ale leží v českém Parlamentu. Pokud politici nejsou schopni definovat co od nich očekávají, a pokud ani nejsou schopni vytvořit efektivní nástroje, které by vymáhaly alespoň to málo, co zákon veřejnoprávním médiím nařizuje, pak se nedivme jejich dnešnímu obsahovému stavu. Poslanců, kteří se alespoň trochu vyznají v problematice veřejnoprávních médií, bychom v současné Sněmovně spočítali na prstech jedné ruky. V zásadě nikdo z nich si pak veřejnoprávní média nevezme za “své” téma, zpravidla poslanci upřednostní témata zaměřená na ekonomiku, zahraniční vztahy, popř. jiné, “výživnější” sousto. Je pak otázka, jak se k problematice veřejnoprávních médií postaví nové složení Poslanecké sněmovny. Rád bych se mýlil, ale zatím nikde blýskání na lepší časy nevidět. Ne nadarmo pak mezi novináři koluje vtip, že majitelem České televize je ve skutečnosti její management.

Faktem ale také je, že mediální svět, tak jak ho známe dneska, začíná být anachronismem. Dříve platilo, že novinářem se člověk stával v momentě, kdy dostal příležitost v nějaké redakci. Proto jsme také dnes svědky mediální názorové konformity. Kluci od novinářského fochu mezi sebe totiž neradi pouštějí někoho nového, neprověřeného, odlišného. To už ale v dnešní době neplatí. V podstatě každý si dnes může s nízkými náklady založit svůj blog, podcast, videokanál a nakonec i vlastní plátek. O získaném mediálním prostoru pak nerozhoduje žádný vedoucí redakce ani editor, ale diváci, konzumenti obsahu. V tomto ohledu prošel mediální svět obsahovou demokratizací. Komu vysílání veřejnoprávních médií či mediálního mainstreamu nevyhovuje, má na výběr mnoho jiných alternativ. Nakonec, i tzv. mediální alternativa je dnes schopna dosahovat mediálního prostoru, srovnatelného s korporátními médii.

V tomto ohledu by to pak ještě chtělo udělat i druhý krok a přestat po lidech vymáhat daň za internet, za účelem vykrmování mediálního otesánka. Přestaňme se zakrývat za falešnou roušku objektivity a plně si připusťme, že veřejnoprávní média jsou státní média. A jako taková by měla být i ze státního rozpočtu financována.