A nechceme-li jejich cestou projit také, musíme si položit následující otázky: jak to vše začalo, proč se to vymklo z rukou a hlavně, jak navrátit onoho vypuštěného džina zpět? Bohužel zde platí, že je to v první řadě na nich. Štěstí, bezpečí a úspěch každého člověka spočívá v první řadě a především v jeho vlastních rukou a do velké míry to platí i o národech. Avšak nečinné přihlížení ukrajinskému dramatu ze strany našich politiků je neomluvitelné. To není fotbal, ve kterém si vážení kolegové vyberete modro-žlutý nebo rudo-modro-bílý tým a fandíte. Zde padají branky v podobě tisíců mrtvých, roztrhaných civilistů a zničených měst. A hlavně ono ukrajinské hřiště se může až příliš snadno stát celoevropským.

Nevěří-li někdo tomu, či nechce-li si to ještě dnes připustit, pak ať si prosím vzpomene na to, jak to začínalo. Sotva by tehdy někdo věřil, že proevropský protest několika stovek studentů přeroste v mnohamilionový protivládní protest, který vyvolá pouliční boje v samotném srdci evropské metropole, smete tamní vládní špičku, poštve proti sobě dvě poloviny společnosti a srazí 45 milionový stát na kolena a pokraj somálsko-afgánského vývoje situace.

Rizika, kterým dnes spolu s lidmi na Ukrajině čelíme, jsou již přece zjevná: dnes tamní válka zasáhla region o zhruba 5 milionech obyvatel, z nichž 1 milion uprchl. 4/5 z nich zvolili ve svém útěku jako konečnou destinaci Rusko, 1/5 odešla na západ země. Teď se ptám: a co když se ten konflikt přenese na celou zemi? Co když vypukne i na západě Ukrajiny? Co když proruští separatisté – dnes nepochybná vojenská síla – zahájí ofenzivu na Kyjev? A co když naopak Kyjevská vláda neuřídí současnou politickou situaci a bude smetena ozbrojeným pučem ukrajinských nacionalistů? Co když se ze dvou stran konfliktu stanou tři, co když celou zemí uchvátí takových chaos, že se uprchnout rozhodne 1/5 z 42 - 45 milionů lidí?