Děkuji za slovo, pane předsedající. Dámy a pánové, obávám se, že je to docela zbytečné, ale přece jenom se pokusím tu debatu směrovat do nějakého systému, protože i odměňování ústavních činitelů, nebo chcete-li představitelů státní moci, by mělo mít nějaký systém, podle kterého ty odměny jsou vypláceny. Jednak prosím projednáváme novelu zákona o platu představitelů státní moci, ale mluvíme důsledně o platech politiků. Ale představitelé státní moci podle tohoto zákona nejsou zdaleka jenom politici - poslanci, senátoři a ministři - těch je tak do tří stovek, když vezmeme, že někteří ministři nejsou ani poslanci ani senátoři - a pak ještě dva tisíce soudců, zhruba kolem dvou tisíc. To jsou ti představitelé státní moci, kteří jsou vypláceni podle tohoto zákona. Těch soudců je tedy téměř řádově víc. A byla to moc soudní, já si na to dobře pamatuji, byla to moc soudní, která trvala na tom, aby tady nebyly zvlášť platy politiků a zvlášť platy soudců, ale aby to bylo opravdu dohromady právě v nějaké rovnováze jako platy nebo odměny představitelů státní moci. Tak to také bylo. Byl dohodnut nějaký systém, kdy souhlasím můžeme vést diskusi, zda to má být odvozováno od průměrné mzdy v celé ekonomice, nebo průměrné mzdy ve veřejné správě, nebo od čehokoli jiného, to je úplně jedno, ale mělo by to mít svůj daný systém a svůj předpokládatelný vývoj, čitelný a předpokládatelný vývoj, což na samém začátku nějak mělo.

Byl jsem to prosím pěkně já - a dodnes někteří kolegové se za to na mě velmi mračí, kteří tu tenkrát byli - kdo v roce 2011 prosadil ve vládě i v Poslanecké sněmovně snížení platů, ale prosím pěkně všech představitelů státní moci, právě pro tu rovnováhu, nejenom tedy poslanců a senátorů, ale i soudců, výrazné snížení o téměř 20 % a zamražení na tři roky. To proběhlo. A proběhlo to pro to, že byla výjimečná situace ekonomické krize. My jsme bolestivě šetřili, kam jsme se podívali, na všechny strany, a pokládali jsme za naprosto správné a legitimní, že když se bolestivě šetří, tak musíme především šetřit sami na sobě. Takže tenkrát ten návrh měl své legitimní opodstatnění, včetně onoho časového omezení na tři roky. A týkalo se to prosím pěkně, ten zákon se týkal všech představitelů státní moci. Soudci pak, já to nepodrobuji žádné kritice, poté, co tento zákon vstoupil v platnost a i jim byly ty platy sníženy, nejenom nám, tak si vymohli ústavními žalobami zrušení sami pro sebe tohoto omezení a uhráli to na něco, čemu se říká legitimní očekávání. Říkali, my jsme měli legitimní očekávání takovéhoto nárůstu podle těch platů, podle toho automatu, a pokud to politici omezili svým rozhodnutím, tak vlastně omezují nezávislou moc soudní. Teď jsem to samozřejmě velmi zjednodušil, prosím pěkně, ale zhruba to bylo jádro té argumentace. Ústavní soud na tuto argumentaci šel a soudcům tedy byly ty platy zvýšeny zpět a rozmraženy.

Skončila ekonomická krize, skončilo přechodné období a já jsem se domníval, že je konec těch trapných diskusí v Poslanecké sněmovně o našich vlastních platech, že je tady nastavený nějaký automat, jak říkali ti soudci, legitimní očekávání, jak se ty platy budou vyvíjet, a že už do něj nebudeme žádným politickým rozhodnutím zasahovat a že jsme si definitivně navždy přestali stanovovat svoje platy. Ó, jak jsem se mýlil. Prostě ten populismus je naprosto neodolatelný. Takže když už jsme se tedy zbavili toho problému, že si rozhodujeme o svých platech, kdy je tady platná, účinná právní norma, kde bez jakékoli politické a veřejné diskuse se ty platy předvídatelným způsobem na deset dvacet let dopředu mají vyvíjet, tak přichází vládní návrh, který zase chce, abychom si zase rozhodovali o svých platech. Do toho přicházejí Piráti s nějakým kompromisním návrhem, abychom si nějak jinak, ale opět zase politickým rozhodnutím, rozhodovali o svých platech. Samozřejmě nemůže zůstat pozadu pan místopředseda Okamura ve svém Superbu, který také chce, abychom si taky rozhodovali o svých platech.