Výsledek? Čtyři roky relativně stabilního vládnutí – premiérem se stal Miloš Zeman /ČSSD/, Sněmovnu řídil Václav Klaus /ODS/. Dvě toho času největší politické strany si mezi sebe rozdělily politickou moc a panovaly. „Chtěly si tím navždy zařídit rozdělení moci mezi sebe,“ říká Jan Kasal, který byl v roce 1998 místopředsedou KDU-ČSL.

Bylo to tehdy v roce 1998 rychlé? Měli jste vůbec přehled o tom, kdo s kým o sestavení vlády vyjednával?
Volby v roce 1998 vyhrál Miloš Zeman, tím musím začít. A jeho první plán byl dohodnout se na vládě s KDU-ČSL. Tehdy nám nabídl velkolepé podmínky. Jenže my jsme do toho sami jít nechtěli, takže jsme přemlouvali Unii Svobody, aby se do koalice přidala. Jeden den souhlasila, druhý den slib odvolává. A vzápětí už Miloš Zeman podepisuje opoziční smlouvu s Václavem Klausem. Jsem si jistý, že ji připravovali současně s jednáním s námi.

Situace tedy neměla jen jediné východisko, na druhou stranu když ostatní strany nechtěly jít do koalice – v čem byla opoziční smlouva tak špatná?
Z mého pohledu nebyla opoziční smlouva nebezpečná sama o sobě, nehodnotím negativně to, že Klaus umožnil Zemanovi vznik vlády. Někdo vládnout musel. Ale ta smlouva byla nemravná v tom, že si pomocí ní chtěla sociální demokracie a ODS zajistit rozdělení moci navždy pouze mezi sebe. Jedna strana měla mít exekutivu a ta druhá kontrolní mechanismy. A aby to takto mohlo dlouhodobě fungovat, došlo k dramatické změně volebního zákona. V tom bylo to neštěstí. A ještě řeknu něco, co se možná lidem nebude líbit…