V tento den se ulice Prahy proměnily v bojiště, kde neprofesionální bojovníci – dělníci, tramvajáci, pošťáci, ženy i studenti – zvedli hlavu proti okupační moci, která osm let drtila jejich důstojnost. Nečekali na povely ze zahraničí, ale jednali z přesvědčení, že svoboda není dar, nýbrž právo, které si lid musí vybojovat sám. Vytvářeli barikády, organizovali domobranu a koordinovali odpor prostřednictvím Českého rozhlasu – znovu se potvrdilo, že v boji za svobodu nehrají roli hodnosti, ale odvaha a sounáležitost. Dokonce i můj praděda se bojů zúčastnil, když volal rozhlas o pomoc. Neváhal jet do Prahy téměř 100 kilometrů z okolí Kutné Hory a přímo se podílet v boji na barikádách.