V návrhu se praví, že Ministerstvo zahraničí nebo Ministerstvo obrany může vyslat státního zaměstnance k výkonu zahraniční služby i bez jeho souhlasu, na dobu jednoho kalendářního roku, a to bez možnosti se proti rozhodnutí odvolat. Tato část návrhu v sobě skrývá možnost udělit některým pracovníkům takovou cestu „za trest“. Tedy, že ho ministr pošle někam, kam takový člověk vůbec nechce. Nad tímto ustanovením se vedla při projednávání poměrně obsáhlá diskuze. Nakonec se dospělo při projednávání ve Výboru ústavně právním ke kompromisu: státní zaměstnanec může být vyslán na zahraniční cestu i bez svého souhlasu, ale maximálně na půl roku a s pojistkou, že se tak může stát maximálně jednou za pět let. Při projednávání na plénu poslanecké sněmovny jsem poukázal na problém nařizování. Rozumím rozkazu v oblasti obrany. Tedy u vojáků, u velvyslanců už tolik ne.

Dalším problémem zákona je věk velvyslanců. Ten aktuálně reprezentují velvyslankyně Livie Klausová na Slovensku a s velvyslankyně v Sýrii Eva Filipi. Obě dvě dámy totiž dosáhly věku 70 let a podle zákona musí ve své funkci skončit, ať už mají jakýkoliv vliv, význam a respekt v diplomatickém prostředí.

Ministr Zaorálek přišel s řešením. Podle něj by se situace dala řešit výjimkou: velvyslankyně a velvyslanci, jmenování těsně před 70. rokem věku, by měli svoji misi dokončit – tedy by ji vykonávali čtyři roky.