Vážená paní předsedající, děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolím si zde promluvit nikoliv pouze jako předsedkyně poslaneckého klubu Věcí veřejných, ale především sama za svou osobu. Přiznávám, že jsem si nejednou přála, abych z Poslanecké sněmovny odešla, nebo aby mi byl poslanecký mandát pro dobré chování zkrácen tak, jako se zdá, že tomu bude dnes. Myslím, že pocit marnosti nekonečných politických jednání a deziluze z fungování české politické, ale i mediální scény, i když jsem zocelena tristní zkušeností z pražské komunální politiky, možná sdílím s těmi, kdo se v Poslanecké sněmovně ocitli, stejně jako já, toto volební období poprvé. Měla jsem to štěstí nebo tu smůlu, že jsem mohla býti tři roky u skutečně průlomových událostí, mezi které patří i dnešní hlasování o rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Jsem ráda, že odcházím z Poslanecké sněmovny po třech letech stále jako člověk a nikoliv jako politik, jako někdo, kdo netrpí pocitem vlastní důležitosti a naprostou slepotou vůči jiným za zdmi této budovy. Jsem ráda a bylo mi ctí, že jsem od jara 2012 mohla vést poslanecký klub Věcí veřejných, který, dle mého názoru, odchází po svém působení v opozici, ve které jsme měli být od samého začátku, s čistým štítem.

Děkuji voličům, kteří nám dali v roce 2010 svůj hlas a zároveň se jim omlouvám za to, že jsme neměli dost odvahy a dost pokory zůstat v opozici a že se nám podařilo předvést, ať už vlastní vinou, či vinou našich bývalých vykutálených koaličních kolegů, štěpení a nejednotu. Věci veřejné přivedly do politiky bohužel lidi, kteří v ní neměli co dělat. Tím jsme prohloubili nedůvěru občanů v politickou scénu obecně i ochotu volit nové politické strany. Ale pořád tvrdím, že díky působení Věcí veřejných, těch původních a setrvalých, se podařilo rozhýbat mnohé, co do roku 2010 nebylo v české politice možné. Například po dvaceti letech planých politických slibů prosadit přímou volbu prezidenta, za jejíž prohlasování si nejeden politik nyní rve vlasy a nadšená není ani ta část veřejnosti, jejíž favorit neobstál. A já jsem stále přesvědčena, že krok směrem k přímé demokracii byl krok správným směrem.

Po dvaceti letech a osmnácti pokusech a díky i mojí osobní zarputilosti se podařilo prosadit zrušení tzv. doživotní trestněprávní imunity poslanců a senátorů, protikorupční strategii, prosadit např. novelu zákona o veřejných zakázkách, včetně zákazu losovaček, a ve světě běžnou, ale u nás roky nechtěnou trestní odpovědnost právnických osob, či institut spolupracujícího obviněného. Oboje se nyní uplatňuje v mediálně sledované kauze Rath. Na post policejního prezidenta se nám podařilo dosadit nezávislého člověka, vzešlého poprvé a patrně naposledy z výběrového řízení, který zrušil policejní nařízení, podle něhož bylo povinné hlásit vyšetřování politických kauz. Díky tomu všemu je tady něco, co tady dvacet let nebylo, co někteří politici označují za policejní stát, za vládu plukovníků a podplukovníků, ale co já, jako občan vnímám konečně jako rozhýbání vyšetřování politické korupce. Myslím si ostatně, že to je jediný nástroj, kterým lze dosáhnout slušnějšího chování nejenom v nejvyšších patrech politiky, ale i v té komunální politice, protože politici jsou jen lidé a pokušení moci je příliš velké.

Vzdor všeobecnému a místy nesmyslnému šetření se Věcem veřejným podařilo ještě v koalici zvýšit nástupní plat učitelům na 20 tisíc a ministrovi financí navzdory, zachovat stravenky. Stejně tak se nám podařilo v koalici prosadit prolomení hazardní lobby a díky naší iniciativě řádně zdanit hazard bez výjimek, které nahrávaly netransparentnímu vyvádění peněz. Hlasovali jsme mnohokrát sami v některých klíčových věcech ve prospěch občanů této země, ať už jde o hlasování o sporném paragrafu loterijního zákona, který umožňoval provozovat hazard, videoterminály povolené Ministerstvem financí až do konce roku 2014. Věci veřejné jako jediné hlasovaly proti tomuto paragrafu, který později zrušil až Ústavní soud.