Po více než 10 letech jsem se rozhodla ukončit své členství v ODS. Se směrem, kterým se tato strana ubírá, zásadně nesouhlasím delší dobu. Nyní jsem však již ztratila víru v možnost, že bude lépe - a to do té míry, že stranu, v níž jsem začínala jako pěšák vylepováním a roznášením volebních letáků, nejsem schopna volit. Bylo by proto ode mě pokrytecké v ní zůstávat.

Velice si vážím toho, že jsem za ODS mohla v lepších časech úspěšně kandidovat ve dvou komunálních volbách a reprezentovat ji na radnici Prahy 13 a v zastupitelstvu hl. m. Prahy. Stejně tak si cením mnoha skvělých lidí, které jsem v ODS poznala. Bohužel, mnozí z nich v ní již nejsou, spolu s tisíci členů, kteří ji opustili od nástupu Petra Nečase. Právě jeho delegování do čela ODS nadiktované shora Výkonnou radou, bez demokratického mandátu z kongresu, spustilo řetěz neblahých událostí, který přivedl ODS do hluboké krize, která ohrožuje nejen její pozici lídra pravice, ale vůbec existenci této strany.

Jsem přesvědčena, že do dnešního stavu se ODS dostala zejména vinou pošlapávání pravidel vnitrostranické demokracie, vinou rezignace na vlastní program a dlouhodobě zastávané hodnoty, vinou ignorování slibů voličům a legitimních zájmů kmenových voličských skupin. Tři roky jsem se pokoušela spolu s ostatními stejně smýšlejícími proti těmto fatálním selháním politiky ODS bojovat. Bohužel neúspěšně. Ani to by mě však nevedlo k rezignaci na členství. Věřím v demokracii, respektuji, že vůle většiny byla jiná. Stejně tak věřím v loajalitu a nikdy jsem si na poměry v ODS veřejně nestěžovala, ačkoli jsem se jako spolupracovnice bývalého předsedy a premiéra Mirka Topolánka stala od prvního dne nástupu Petra Nečase personou non grata a terčem mnoha nevybíravých útoků.